Můj život??

Tlapička

,,Zase špatně! Co se to s tebou děje Zoey?" Sedím v hudební učebně paní Sworski a mám hodinu klavíru. Vůbec se nedokážu soustředit, noty jako by na papíře plavaly. ,,Promiňte paní Sworski, dnes jsem unavená a nemohu se soustředit." Mé myšlenky jsou u Maxe a u té neznámé dívky, jeho dívky. Malý hlásek v mojí hlavě mi pořád našeptává; třeba sis to jen špatně vyložila, možná to bylo jen nedorozumění. Ale já vím že ten hlásek se mě jen snaží utěšit milosrdnou lží. Marně. Viděla jsem to na vlastní oči! Viděla jsem jak něžně ji políbil. Ten pohled se mi vryl do paměti. Hraji dál, ale připadá mi, že noty samy od sebe mizí. Hraji zase špatně. ,,Pro dnešek skončíme. Nevím co to s tebou je, ale tohle hraní se nedá poslouchat." Musela jsem hrát opravdu špatně, protože tohle paní Sworski nikdy nedělá. ,,Dobře, děkuji." Jsem ráda že mě  pouští dřív.

Vezmu si kabát, rozloučim se s paní Sworski a odcházím. Je půl šesté odpoledne, venku je krásně, slunce se pomalu sklání k obzoru a na nebi se  začínají dělat červánky. Obloha vypadá jako z pohádky. Přemýšlím co budu dělat. Domů se mi ještě nechce, takže se rozhodnu jít se projít do nedalekého parku. 

Pamatuju si, jak jsem sem chodila jako malá s prarodiči a Tlapičkou. Tlapička byl pes mých prarodičů a já jsem s ním trávila tolik času kolik jsem mohla. Měla jsem ho strašně moc ráda, byl to kříženec německého ovčáka a kolie. Vždycky jsem s ním chodila na dlouhé procházky při kterých jsem si vyčistila hlavu. Byl se mnou od mých pěti let. Byl to ten nejlepší pejsek na světě. Mluvím o něm v minulém čase, protože před rokem ho prarodiče nechali uspat. Byl už starý a trápily ho bolesti. Věděla jsem že to museli udělat, ale dlouho jsem jim to nemohla odpustit. Uplynul už ale více než rok a já si uvědomila že nic jiného udělat nemohli. A vyrovnala jsem se s tím. Samozřejmě to pořád bolí, ale utěšuji se tím že je teď na lepším místě.

Procházim parkem a vybavují se mi různé vzpomínky.                                                                                           Když před sebou najednou vidím Maxe.