Můj život??

Film

,,Jdeš pozdě." Právě jsem přišla domů,  mamka  s tátou stojí na chodbě a vrhají na mě pohledy typu: už zase pozdě?? Tenhle pohled znám, jelikož ho rodiče používají celkem často. Nejsem typ člověka který by chodil včas. ,,Promiň mami, byly jsme s Alex ještě v kavárně a já úplně zapomněla na čas. A koupila jsem si novou knihu."  Snažím se to nějak okecat. ,,Přijedeme kvůli tobě pozdě do kina. Finicka už jsem uložila do postele a večeři máš v troubě." Finicka už spí,to je fajn budu si moct pustit nějaký film bez toho, aby mě otravoval. ,,Dobře, díky mami." ,,A my už bychom měli vyrazit, opravdu už máme zpoždění" Prohlásí táta.                                                                                                                                          A tak je doprovodim k autu. ,,Nechoď spát moc pozdě. A přijedeme až zítra ráno, noc stravíme v hotelu." Zavolá na mě ještě máma. ,,Jasně mami, užijte si to." Rozloučim se a vrátím se zpátky do domu. Konečně mám dům pro sebe.

Ješte před filmem zajdu do Finickova pokoje zkontrolovat jestli spí. Opatrně otevřu dveře a vidím jak spokojeně spí. Když spí vypadá roztomile, i když mě Finick celkem často a hodně štve, mám ho ráda. Vždycky to bude můj malý bráška. Ktery se bojí jestli pod jeho postelí není nějaká příšera. Potichu zavřu dveře a sejdu dolů do obýváku, kde zjistím že mám  hlad. Zajdu do kuchyně, ohřeju si večeři a podívám se co dávají v televizi. Samozřejmě jako vždy vůbec nic, a tak si vezmu notebook a začnu hledat filmy online.

Mám celkem sentimentální náladu, takže si vyberu Neklid. Tenhle film jsem viděla už asi stokrát, ale mám pocit že mě nikdy neomrzi. Je to jeden z opravdu mála filmů se smutným koncem, který mám ráda. Takže si vezmu deku, vyndám si jídlo z mikrovlnky, usadím se v obýváku na gauči a konečně si pustím film.

Jsem asi v půlce filmu, když uslyším zvonek. Kouknu se na hodiny, je už deset, takže nemám tušení kdo by to mohl být. Chvíli uvažuju nad tím že nepůjdu otevřít, docela se bojím. Zvědavost ale nakonec zvítězí a já jdu ke dveřím. Kouknu se kukátkem a otevřu. Přede dveřmi stojí Max.                                 ,,Ahoj" pozdravi mě, a já si říkám co tu sakra dělá v deset v noci. ,,Čau, co tu děláš? "                                      ,,No, ehm..byl jsem se projít a nějak jsem došel až k tobě." Přemýšlím co mám dělat, podívám se na jeho výraz, který se ptá, pozveš mě dál? Takže ho pozvu dál. ,,Pojď dovnitř, právě se koukám na Neklid, můžeme se koukat spolu." Navrhnu mu to, protože vím že tenhle film má rád stejně jako já. ,,Jo, tak jo, díky" Odpoví, a jdeme dovnitř.

,,Chceš abych to pustila od začátku? " Zeptám se, protože film je už v půlce. A není nic horšího než koukat na film od půlky. ,,Jo to by bylo fajn. Už jsem ho dlouho neviděl, naposledy myslím s tebou."  A tak pustím film od začátku. Připomíná mi to staré časy kdy jsme všichni tři koukali na filmy, smáli jsme se, plakali jsme u nich a někdy se hádali jak film skončí. Tyhle doby už jsou ale dávno pryč. Nelze je vrátit.

Film už pomalu končí, jsem strašně moc unavená. Takže zavřu oči a položím si hlavu na Maxovo rameno.  A jen si vychutnávám tenhle okamžik.