Posedlá

Prolog

"Prosila si mne, abych ti věřila. Po dlouhém zvážení jsem tak i učinila. Slíbila jsi mi, že s tím přestaneš! Uvědomuješ si vůbec, co děláš?" Výčitek bylo dost. Není se ani čemu divit. Ale jako bych to všechno nevěděla sama.
"Omlouvám se! Omlouvám se za všechno! Vážně jsem s tím chtěla přestat, myslela jsem si, že to zvládnu, ale..." odmlčela jsem se a zadívala se do země.
"Ale? Pokračuj prosím." Uvnitř mě probíhal ten největší boj za poslední dobu. Mám jí to říct, nebo raději ne? V poslední době jsem vážně nevěděla, komu věřit. Ona byla tou jedinou osobou, které jsem stoprocentně věřila, ale teď to bylo něco jiného.. Už nešlo o to jen si popovídat. Tentokrát to bylo jiné.

"No, vidím, že k odpovědi se nějak nemáš.." stále mne propalovala pohledem, ale na to jsem si už za tu dobu zvykla, takže to nebylo zas tak hrozné.
"Omlouvám se." Řekla jsem ještě jednou a podívala jsem se jí zpříma do očí. Často to nedělám, ale v tu chvíli jsem nevěděla, co jiného udělat. Naštěstí zazvonilo. To bylo poprvé za dlouhou dobu, co jsem byla ráda, že zazvonilo na hodinu. 
Tiše tam stála a nic neříkala, tak jsem pochopila, že náš rozhovor se schýlil ke konci. Věnovala jsem jí poslední pohled a otočila jsem se k odchodu. "Nemysli si, že mě ta odpověď nezajímá. Přemýšlej o tom, co mi řekneš a po skončení vyučování se za mnou stav." Kývla jsem a odešla. Nebylo k tomu, co říct.

Zbytek vyučování jsem byla totálně mimo. Naštěstí už jsme měli jen výtvarku, občanku a konverzaci z angličtiny, takže mou nepřítomnost nikdo nezpozoroval. 

Na dnešní oběd jsem se těšila už od doby, kdy jsem si to jídlo objednávala, ale po tom malém rozhovoru mě totálně přešla chuť. Snědla jsem tak jen salát a ochutnala lasagne, zbytek oběda jsem odnesla. Zbyl mi nějaký čas před začátkem poslední hodiny a nenapadlo mě nic lepšího, než jít na záchod. Postavila jsem se před zrcadlo a v duchu se sama sebe zeptala "Může mě ještě někdo zachránit?" Zírala jsem na sebe asi dvě minuty, když v tom jsem zaslechla nějaké hlasy, tak jsem se šla raději schovat do kabinky. Nikdo další na záchody nepřišel, a tak jsem vylezla a podívala se, kolik je hodin. Výuka začínala za minutu, to byl čas přesně na to, přemístit se do třídy.
.
.
.
Když jsem se probudila, byla jsem totálně zmatená. Chtěla jsem hned vstanout, ale jakmile jsem se posadila, zamotala se mi hlava a dál si nic nepamatuji.