Posedlá

7. Den, kdy se setkáte s noční můrou

To nemohla být pravda! Stála jsem v koupelně na váze, jež mi ukazovala o celých 7 kilo navíc. 7 kilo?! Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Šlo to vidět. Kulatější boky, širší stehna, mé ploché břicho se začalo ztrácet. Tak to ne, s tím musím začít něco dělat. Za chvíli mi začínají tréninky a nemůžu se tam ukázat jako taková kulička. Rozhořčená jsem si šla pro snídani. Dám si jogurt. Čistý bílý jogurt se zeleným čajem. Zanedlouho je snídaně ve mně. Teď si půjdu zaběhat, potom se musím začít pomalu protahovat, cítím se ztuhle za tu dobu, co jsem necvičila. Beru sluchátka, láhev s vodou, oblékám se a mizím v záři slunce.

Za hodinu se ocitám zpátky doma s dobrým pocitem, že pro sebe něco dělám. Nechám si sluchátka a pokračuji v cestě na zahradu, kde si rozbaluji podložku na cvičení. Před samotným začátkem si dám ještě krátké kardio se švihadlem a dále pokračuji v důkladném protahování. Když po další hodině skončím, rozhodnu trochu doma poklidit. Po cvičení mám dost energie, takže jsem rozhodnutá ji využít smysluplně.

Odpoledne, ještě než přišel Dave, dolaďuji poslední detaily v úklidu, a pak odcházím do pokoje. Jakmile se zamýšlím, co budu dělat dál, klíče v zámku mi oznámí, že nadále nebudu dům sdílet sama. „Ahoj Davide!" můj pozdrav se s ozvěnou nesl přes celý barák. Odpovědi se mi nedostalo, ale zanedlouho se objevila Davidova hlava ve dveřích. „No nazdar" odpověděl mi konečně. „Máma dneska přijde až pozdě, má ještě nějaké plány.." sdělil mi a zadíval se na mě. „Znamená to něco pro mě?" zeptala jsem se, „Večer budeme trávit společně, co ty na to?" zeptal se a nespouštěl ze mě oči. „Mám na výběr?" má sarkastická odpověď nebylo nic neobvyklého. Jen se pousmál a odešel.

Kdybych byla bývala věděla, co mě čeká, bez váhání bych se sbalila a odešla. Neměla jsem kam, nicméně vyřešit tuto situaci by bylo lehčí, než žít se zážitkem, který mě potkal.

Byla jsem tak otřesená, že si pořádně nevybavuji, co se posléze dělo. Pamatuji si, jak jsem vzala starý deník, do něhož za poslední dva roky nepřibyl ani řádek a má ruka se začala volně pohybovat po papíru. Neuvažovala jsem o tom, co píšu. Prostě jsem psala.

Pokračování  a rozuzlení co se vlastně stalo, bude v další kapitole :) 

Nechtěla jsem to psát všechno do jedné kapitoly, protože by toho bylo hodně najednou a navíc, takhle to může být trochu napínavější. Doufám, že si příběh užíváte a doufám, že se mi bude dařit pokračovat... ;)