Posedlá

8. Milý deníčku...

"Milý deníčku", třesu se po celém těle tak, že sotva udržím propisku, díky níž vznikla úvodní slova. Vůbec nevím, co dělám. Slzy mi stékají po tvářích pravidelně jako se kapky deště odrážejí od okapů. Netuším, odkud mám začít. Chtěla bych toho tolik napsat, avšak nenacházím ta správná slova. Právě jsem prožila něco, co mi život změnilo tak o 180°. Stále mi ani nedochází, že je to pravda. Nechci, aby to byla pravda.

Odkládám propisku, protože kromě oslovení svého starého deníku, jsem se na víc nezmohla. Zavírám oči a okamžitě mě pohlcují vzpomínky na nedávný zážitek. Potřebuji to ze sebe nějak dostat, ulevit si, ale mozek mi přestal pracovat. Prohlížím si staré stránky deníku a doufám, že najdu způsob, jak pokračovat v psaní. Zhruba uprostřed předešlé stránky mé oči upoutá báseň, jež jsem před několika lety sepsala:

"Shlížím na nůž jako na vysvobození,

vím však, že mi nedá žádné odpuštění.

Vidím ho jako jedinou možnost,

ve skutečnosti ale nemá žádnou hodnost.

Už ho cítím blíž a blíž,

teď se kůže musí otevřít.

"Nechci!", křičím do ticha,

nikdo mě neslyší, a tak procitá."

V tom jako bych ožila. Jako by se k životu probral démon, jež dlouhou dobu spal. Mysl se zaostřila, slzy se uklidnily a jediná myšlenka, která mi v hlavě zněla, byla: "Udělej to. Uleví se ti. Potřebuješ si dokázat, zda ještě něco cítíš!". Nechápala jsem, co se děje. Netušila jsem, co nebo kdo, to mluví. Věděla jsem, že je to pouze v mé hlavě. Byla jsem v jakémsi transu.

Ze šuplíku jsem automaticky vytáhla manikúrní nůžky, znovu se posadila a zavřela oči. Jako film se mi začaly v mysli přehrávat vzpomínky. Byly tak živé, že se slzy zase probudily. Ve stejných kolejích putovaly jedna za druhou, zanechávaly za sebou slané trajektorie a dopadaly na tričko. Nůžky jsem poslepu rozevřela, jako bych chtěla něco ustřihnout. Místo něčeho se však dotkly mé chladné kůže. Ještě jeden nádech a výdech. Pak s mou pomocí začaly konat.

Jemně jsem je přitlačila na své předloktí a cítila ostří pronikající vrstvami kůže. Oči byly stále zavřené, a tak jsem neviděla, co nůžky činí. Žádná bolest mnou neprojela, a proto jsem celý proces opakovala akorát s větší intenzitou. To už byl cítit tenký pramen stékající po kůži. Krev vytvořila červené stopy a nejen na kůži. Jelikož jí nic nebránilo, stvořila na prázdné stránce deníku červené kaňky. Pokračovala jsem v činnosti nejen na předloktí. Po chvíli se jsem se přemístila na břicho a boky. Jedna rána, druhá, třetí. U páté přestávám počítat a slzy mi tečou proudem. Hlavu mám prázdnou a kůže mi tepá bolestí. Jsem vyčerpaná, a tak si lehám do postele, aniž bych si očistila rány. Víčka mi vzápětí padají a já se ocitám v bezesném, neklidném spánku.