Posedlá

1. Normální život?

Na začátek bych se chtěla představit těm, kteří mě ještě neznají. Jmenuji se Emma, je mi 15 let a momentálně žiji se svou matkou a jejím novým přítelem v rodinném domě na okraji města. Už delší dobu si moc přeji psa a mamka to ví, teď i její přítel, jenž se mimochodem jmenuje David. Každopádně mi oba dva slíbili, že mi ho koupí, ale záleží jen na mě, kdy to bude. Znáte to, rodiče.

Abych jen nemluvila o psech, i když by mi to nedělalo problém, tak se vrátíme zpět do mého života.

Mám jednoho staršího bráchu a jednu starší ségru. S bráchou se celkem pravidelně vídáme, jezdí k nám na víkendy (jinak je na výšce) a se ségrou se vídám jen několikrát do roka. Je o dost starší, takže má tak nějak svůj život.

Taťku neboli sploditele mám samozřejmě taky, ale nejdřív se od nás odstěhoval, a pak zahynul. Bylo mi 8, dozvěděla jsem se to v 11. (Žil v cizině a mamka mi to nějakou dobu tajila.) Možná to zní tak prostě, jakoby se o nic nejednalo, avšak už jsem se s tím musela nějak vyrovnat a není to zrovna téma, ke kterému bych se ráda vracela.

Jinak jsem žila celkem spokojený život. Mamka se nám dost věnovala a snažila se. Ve škole jsem problém neměla, i když jsem dlouho neměla kamarády. Ale i to se časem spravilo. Vypadalo to, že budu žít poklidný, spokojený život, všechno se to však začalo kazit kolem 12. roku. A jde to nazvat jedním slovem. Puberta. Sice nelze přisuzovat všechno jen jí, neboť hodně věcí by bylo stejných tak jako tak, ale možná bych byla bývala měla jiný přístup a to by mohlo ovlivnit nějaké kvantum těch věcí. A nechci jen chodit okolo horké kaše, takže budu upřímná:
Ten, kdo si pubertou prošel, právě jí prochází to asi zná. Začnete se měnit nejen fyzicky, ale hlavně i psychicky. Máte pocit, že se vám mění svět před očima. Nerozumíte sobě, ani okolí. Na začátku se to zdá být strašně super, ale všechno se jednou změní. Taky se tak stalo.

Asi jsem si konečně uvědomila, co se vlastně stalo s taťkou (mamka mi toho taky více řekla), do toho škola už nebyla to, co bývala a přidaly se spory s mamkou. Pořád to nevypadá nějak hrozně, že? Já jsem však odmalička sentimentální  víc, než je možná zdrávo a celkově jsem sebou posedlá, takže nad věcmi neumím jen mávnout rukou.
Když se všechno sešlo tak nějak dohromady, poprvé jsem měla slabší období, které skončilo první depresí. Myslela jsem si, že pro jednou se nic neděje, každý má své horší a lepší období, ale když se to stále a stále vracelo, pochopila jsem, že něco špatně je. Avšak byla jsem "malá" a blbá, nikomu jsem nic neříkala, zásadně se nesvěřovala a všechno držela v sobě. To mi samozřejmě nijak nepomohlo. Proto se nedivím, že to skončilo, tak jak to skončilo. U sebepoškozování.
Poprvé jsem to udělala ve 13. a tehdy jsem prostě nevěděla, co dál. Cítila jsem se na pokraji svých sil a nemohla jsem se té deprese zbavit. To mi samozřejmě nijak nepomohlo, nýbrž jsem se ocitla v kruhu závislosti. 
Momentálně jsem to dlouho neudělala a daří se mi ovládat se, ale černé myšlenky mne přepadávají stále.
Před 5 měsíci mi mamka představila Davida a já jsem si konečně řekla, že věci se zlepší. Taky se tak stalo. Přestěhovali jsme se, byli jsme šťastná rodina, plánovali společné výlety, dovolené a já si naivně myslela, že je všemu konec. Nesmírně jsem se však spletla.

Vím, že člověk musí být trpělivý, takže nečekám nějaký nárůst čtenářů, ale chci jen říct, že si vážím každého jedince, který se pro tento příběh rozhodne. Určitě budu ráda, jestli mi někdo v komentářích zanechá, zda je spokojen, po případně, co bych měla opravit etc. S odezvou se bude lépe pokračovat :) Mějte se!