Nejsem psychopat, jmenuju se Carrie.

11. Den plný lží (A day full of lies)

Začal takový normální den jako u každých ostatních rodin. Teda alespoň pro ně je to obyčejný,normální den,ale pro mě ne,když už jsem mrtvá a jsem zasvěcená tajemstvými mezi životem a smrtí,ale to moje rodina naštěstí ještě neví. Takže všechno to začalo tak,že jsem se ráno vzbudila. Po chvilce co jsem otevřela oči přiběhli ke mě všichni do pokoje s dortem v ruce a něm sedmnáct svíček. Úplně jsem zapomněla,že mám narozeniny. Už je mi sedmnáct,co jsem mrtvá tak mám pocit,že nestárnu a úplně jsem zapomněla na svoje vlastní narozeniny. Je tak ironické,že dnes slavím jako mrtvá holka své Sedmnácté narozeniny se svým pokrevním dvojčetem Stefani a nejlepší na tom je,že to nikdo neví až na Damiana a Enrica.. Vypadá to jako obyčejné narozeniny,které spolu slaví identická dvojčata,ale nejsou to jen tak obyčejné narozeniny,protože jen jedna z nich je na živu!

,,Stávej Carrie! Máš narozeniny! Už je ti sedmnáct holčičko moje." řekla mamka.

,,Hhh, ajo vlastně... Noo děkuju vám,ale nic se nemá přehánět...hhh." zakoktala jsem,bylo to vážně trapné a ponižující.

,,Copak je Carrie? Není ti dobře? Mám zavolat doktora?" začala panikařit mamka.

V tom jsem se zarazila, to přece máma nesmí udělat! Nesmí zavolat doktora! Jsem přece mrtvá, byl by to obrovský průšvih kdyby přišel doktor a změřil mi teplotu nebo tlak a zjistil,že mám pod 30°c. Přišlo by se určitě na to a byl by to obrovský skandál. Máma by to určitě neunesla.

V tom Stefani dodala ustrašeně ,,Mami, to není třeba. Žádného doktora nevolej! Carrie je uplně dobře,je zdravá jako řípa,vidíš..hh, jenom nemůže uvěřit,že už nám je sedmnáct let."

,,Asi máš pravdu Stef." řekla mamka.

A aby toho nebylo málo musel se do konverzaci vmísit i táta... ,, V tom je určitě láska,co říkáš maminko? No nebyli jsme stejní v jejich věku?".

,,No máš úplnou pravdu Luisi. Carrie pověz nám o tom klukovi! Jsi zamilovaná? Máš kluka? Líbí se ti někdo? Jen povídej. Své mamince můžeš říct cokoliv." řekla mamka a byla nadšením bez sebe,že konečně přišlo na její trapné proslovy o klucích a o lásce.. U Kariny to tak nefungovalo a Stef na kluky tak nějak kašle a pak už má jen dva kluky.

Bylo to neskutečně trapné,ale nevěděla jsem co jiného dělat. Byla to polehčující situace pro mně. Byla to jediná moje záchrana. Byla jsem strachy bez sebe z toho,že by mi mamka zavolala doktora a přišlo se na to,že už nežiju. Bylo na nic z toho, že se v těch mých lžích už utápím skoro půl roku a nacházím se teď ve velmi trapné situaci a slavím své "narozeniny". Tak jsem tedy přikývla,že se jedná o kluka. Bylo to jediné rozumné řešení.

,,No víš mami, jde o kluka. Měl si pravdu tati." řekla jsem.

,,Haha, já mám vždycky pravdu Carrie, to si pamatuj." řekl sebejistě s humorem táta.

,,No to je super Carrie. Povídej mi o něm.. Jenom se ti líbí, nebo s někym chodíš? Povídej! Nenapíněj mě Carrie chci vědět každičký detail!" řekla nadšeně mamka.

,,Oh no super. Jeden z těch čtyř psychoušů konečně ukázal,že má taky city. No trapnější už to být vážně nemůže." zasmála se arogantně Karina.

,,Karino! Budu dělat,že jsem nic neslyšela z toho, co jsi právě teď řekla o svých sourozencích! Pořád lepší být "takzvaný malý psychouš" než být dvacetiletá holka co neví co chce a střídá kluky jak ponožky a chová se jak štětka!" zakřičela mamka. Takhle naštvanou jsem ji asi nikdy neviděla.

Karina se rozbrečela a utekla do svého pokoje. Mámu to zamrzelo ,co řekla a hned utíkala za Karinou do jejího pokoje se jí omluvit. Toto zase dopadlo. Měl to být veselý den plný radosti a hlavně můj a Stefanini den a vypadá to tu jako obvykle u nás doma. Jenom chaos a zmatek,zlost a faleš.