My boyfriend is a devil

"Thank you, Az."

Bloudila jsem chodbami, udržovala jsem si rychlé tempo. Neměla jsem ponětí kam vlastně jdu, ale s prsty obmotanými kolem dýky jsem byla odhodlaná najít Chrise.

Chodby byly ponuré, po zemi byl všude rozprostřený rudý koberec a jediným zdrojem světla byly zapálené louče připevněné ke stěnám. Kolem se rozléhaly moje kroky tlumené kobercem a slabé praskání plápolajícího ohně.

Začínaly mě bolet nohy. Už jsem takhle chodila asi půl hodiny a po několika denním polehávání a nic neděláním jsem pociťovala následky. A to jsem pořád neměla ponětí, kde to jsem. Kdybych alespoň na někoho narazila a mohla se zeptat na cestu, ale za celou tu dobu jsem neviděla živou duši. A tak jsem šla dál, víc a víc jsem se zamotávala do tohoto bludiště temných chodeb.

"Neměla jsem nikam chodit," zalitovala jsem svých činů a svezla se na zem, záda opřené o zeď. Kdybych měla alespoň ponětí, jak se vrátit... Povzdechla jsem si. Nebyla jsem si ani jistá kterým směrem jsem přišla, natož abych trefila zpátky do mého pokoje. Jak se tady ti démoni můžou vyznat?!

Zkroušeně jsem se opět zvedla na nohy a rozešla se směrem, o kterém jsem si myslela, že je ten správný. Někam přeci dojít musím, dřív nebo později.

***

"To si ze mě už ale děláte prdel!" rozkřikla jsem se. Moje předešlé odhodlání vzít osud do vlastních rukou, stát se plnohodnotným démonem a zabít Satana bylo ta tam. Teď mě víc než cokoli ovládal vztek. A kdo by se mi divil? Musí to už být něco přes tři a půl hodiny co jsem odešla z mého pokoje a z těch červených koberců už mi začíná hrabat stejně jako z toho debilního osvícení.

Dusala jsem dál, cítila jsem, že už opravdu chybí málo k tomu, abych zcela vypěnila. Měla jsem už těhle chodeb plný zuby a snad nikdy v životě jsem si nepřála nic víc, než z tohohle prostředí vypadnout.

Zaslechla jsem tlumené hlasy, které se velice slabě ozývaly z chodby přede mnou, jejich majitelé nemohli být ode mne dál než pár metrů. Přidala jsem do kroku, konečně nějaká živá duše!

Když jsem zahla za roh, nabídl se mi pohled na dva pohledné upravené komorníky jak se tam o něčem dohadují.

"Eh, promiňte..." hlesla jsem, snažíc se připoutat jejich pozornost. Dva páry očí se ke mně překvapeně otočily, jejich konverzace byla utnuta.

"Mohli by jste mi prosím pomoct? Jsem tu nová a ztratila jsem se..." pokračovala jsem s omluvným úsměvem. Jeden z nich se narovnal a změřil si mě pohrdavým pohledem.

"A ty jsi kdo?" nakrčil lehce nos.

"Ehm... Jmenuju se Lilith a-"

"Tvoje jméno mi může být ukradený," přerušil mě hrubě a protočil oči. Zamračila jsem se.

"A že se neskáče člověku do řeči je ti asi taky ukradený, co?" Nadzvedla jsem jedno obočí a založila ruce na hrudi. Ten druhý komorník se tiše uchechtl, čímž si vysloužil od svého kolegy vražedný pohled.

"Jsem Lilith, Nástupce," prohlásila jsem. Obočí obou dvou vystřelilo do výšky údivem a ten drzý blonďák na mě dokonce zíral s pootevřenou pusou.

Onen sympatičtější se rychle vzchopil a hluboce se uklonil.

"Odpusťte, madam, naši nezdvořilost. Co pro Vás můžeme udělat?"

"Hledám Chrise."

Oba služebníci si vyměnili nechápavé pohledy.

"Vašeho Pána," zformulovala jsem to jinak. "Kde ho najdu a jak se tam dostanu?"

"Následujte nás, prosím," uklonili se ještě jednou a rozešli se tím směrem, odkud jsem právě přišla.

Po chvilce jsme se ocitli v prostorné hale s vysokým stropem, ze kterého visel obrovský křišťálový lustr. Následovala jsem tedy ty dva komorníky po mramorových schodech nahoru.

"Lilith!" ozvalo se zespodu. Na prvním schodu stál udýchaný Azazel, který se hnedka obrátil ke komorníkům. "V pořádku kluci, já si ji odtud převezmu."

Komorníci se tedy otočili na podpatku a s posledním úklonem se vydali svou cestou. Azazel doběhl ke mně a popadl mě za zápěstí.

"Vím co máš v plánu ale prosím tě, nedělej to."

Svou ruku jsem mu vytrhla.

"Nezabráníš mi v tom, abych ho zabila," začala jsem znovu stoupat po schodech.

"Ani když ti pomůžu se dostat zpátky nahoru?"

Udiveně jsem se k němu otočila. "Ale Chris říkal-"

"Když jsi Satan, můžeš se volně pohybovat, to ano. Ale já vím kde se nachází východ odtud. Pán ho používá pokaždé když jde nahoru. Pomůžu ti, když mi slíbíš, že ho nezabiješ."

Horlivě jsem přikývla. Takže cesta odtud tu je? A nemusím ho kvůli tomu zabít? Lepší věc jsem se snad teď dozvědět nemohla.

"Dobře," vzal mě znovu za zápěstí. "Ale musíme si pospíšit. Za chvíli se to tu bude hemžit démonama a ty potřebuješ zmizet nepozorovaně."

Sešli jsme tedy po schodech zase dolů a pod schodama vešli do tmavé chodby. Několikrát jsme zatočili doleva, několikrát doprava a párkrát vyšli nějaký schody. Jak se tady vyznají, to jde fakt mimo mě.

Nakonec jsme se ocitli před těžkýma dubovýma dveřma, zpoza kterých vycházelo ostré světlo.

"Projdi těma dveřma a mysli na místo, kam se chceš dostat. Tvůj vzhled démona nezmizí, ale lidé je nevidí, takže vypadáš jako člověk. A ještě jedna věc," podal mi malou černou taštičku, "je tam všechno, co budeš potřebovat."

"Jak-" hrabala jsem se v taštičce a žasla nad jejím obsahem.

"To neřeš!" přerušil mě a popostrčil směrem ke dveřím. "Běž už, musím se vrátit než to začne být podezřelé."

"Děkuju, Azi," rychle jsem ho obejmula. "Strašně ti děkuju."

Objetí mi váhavě oplatil.

"A prosim tě," odtáhla jsem se a podívala se mu zpříma do očí. "Na Nyx zapomeň, máš na lepší."

S těmito slovy jsem se na něj usmála a prošla dveřmi. Představila jsem si park kousek od mého domu, tam, kde jsem se před víc jak 2 měsíci pohádala s mojí partou.

Jasné světlo mě oslepovalo, až nakonec začlo ustupovat a mně se naskytl přesně ten pohled, jaký jsem si představovala.

Zhluboka jsem se nadechla studeného nočního vzduchu.

"Konečně doma."

ANO, JEŠTĚ ŽIJU :O