Liščí zámek

1. Kapitola

Kdysi dávno v Japonsku za body, kdy démoni přebývali naprosto přirozeně v lidském světě, a živili se lidskými dušemi, kdy muži i ženy nosily oblečení zvané kimono a bydleli v domech velice starodávných, které se ani v nejmenším nepodobaly těm našim, kdy speciálně cvičení bojovníci, znaví zabijáci démonů, chránili lidské životy, žila mladá sedmnáctiletá dívka jménem Nanami. Její rodiče zabili démoni, když Nanami dosáhla věku deseti let. Od té doby děvče žilo v domě spolu se svou nejlepší kamarádkou, Kanou, a její rodinou. Dívky společně chodily trhat jablka do nedaleké zahrady. Bohužel v té době, kdy Kana slavila šestnácté narozeniny, usadili se poblíž vesnice dva vysoce postavení démoni. Ostatní démoni jim říkali Krvežíznivý král a Smrtka. Byli to liščí démonští bratři. Jeden z nich, ten se stříbrnými vlasy a ten, kterému se přezdívá Krvavý král, se jmenuje Tomoe. Jeho bratr je Akura-ou, Smrtka. Tito dva bratři se díky své síle stali velice váženými mezi démony. Netrvalo to dlouho a z těchto dvou se stali vládci, které všichni poslouchali. Jak lidé, tak ti, co se lidmi živili.

„Poslyš Nanami, nepůjdeme se dneska, až dosbíráme plný koš jablek, jen tak projít? Byla by to pro nás příjemná změna."

Kana i s Nanami právě sbíraly společně v zahradě jablka. Kana měla velice ráda čerství vzduch a přírodu, jenomže jí její rodiče nepovolovali chodit jen tak ven. Samozřejmě proto, že za hranicemi vesnice na dívky čekalo jen nebezpečí.

„A je to dobrý nápad Kano? Slyšela jsem, že se zde poslední dobou potuluje skupinka démonů. Ty zrůdy napadají veškeré muže i ženy, které vyjdou z vesnice. Nezdá se mi to moc bezpečné. Přeci jen se tu poblíž usadily no... ty víš koho myslím."

Nanami pravděpodobně mluvila o liščích bratrech. Není divu, že se jí nikam jít nechtělo. Nebezpečí mohlo venku číhat kdekoli. Lidé se báli i otevřít okno, když u něj zrovna nestáli. Zklamaná Kana sklopila smutně hlavu a vrátila se k práci. Nanami nenáviděla, když její nejlepší kamarádku, kterou nyní považovala dokonce za svou sestru, něco trápilo. S výčitkami svědomí a se strachem, který v sobě ukrývala, se nakonec jejímu smutnému pohledu vzdala.

„dobrá tedy, půjdeme. Ale nejdříve se ještě potřebuji stavit zpět doma."

Jásající Kana vyskakovala do vzduchu a za roztomilého smíchu tleskala rukama. Udělalo jí to opravdovou radost. Nanami se na ni s úsměvem koukala, ale ani tak se nedokázala zbavit obav, které z této drobné akce cítila. Neklidně se chystala zvednout další jablko a položit ho do koše, který nesla na zádech k ostatním kouskům, které již za dnešek stihla sebrat.

„moment, proč se chceš ještě vracet domů? Stačí odnést koše s jablky a můžeme vyrazit."

„chci si s sebou vzít svou flétnu. Cesta je s ní hned veselejší."

Dívka dostala od svých rodičů, ještě než umřeli, flétnu. Za tu dobu co žila s Kanou se na ni naučila opravdu hezky hrát. Občas se dokonce okolo ní sešla skupina vesničanů. Všichni s potěšením naslouchali sladkým tónům, které lehký vánek unášel dál a dál.

„já jsem již hotova. Kolik ti toho ještě zbývá Kano?"

Nanami se s košem na zádech vydala k malému domečku, či chatrči, podle toho jak to chcete zvát. Jakmile vstoupila dovnitř, opatrně přesypala jablka do bedny, ve které se veškeré plody skladovaly, vyšla ven a šla pomoci své „sestře".

„děkuji ti. Nejen, že mi pomáháš, ale jsi také ochotná se mnou opustit vesnici. Jsi opravdu moc milá. Mám tě moc ráda!"

Obě dívky společně posbíraly pár červených a chutně vypadajících jablíček, které následně, i s ostatními kusy, odnesly. Povídajíc si o různých věcech se Nanami a Kana vrátily domů. Jakmile si Nanami vzala svou flétnu, děvčata opustila vesnici a vydala se na vycházku.