Liščí zámek

9. Kapitola

(Na obrázku je Kano po boji)

„Zdravím vás."

S jeho pravou rukou zvednutou na důkaz pozdravu muž promluvil. Dokonce i jeho hlas. Tón, kterým mluvil, musel všem připadat příjemný. Mnoho dívek se k němu začalo bezhlavě hrnout, ale všechny je zastavili jeho pěšáci. Muž sesednul ze sedla a poplácal svého koně po plecích. Zatím co tak činil, přispěchal k němu nejváženější muž nejen z vesnice, ale z celého širokého okolí.

„Vítejte."

Zatřásli si oba rukama.

„dovolte, abych se představit. Mé jméno je Kazehiko. Jsem tu ministr."

Ministr se hluboce uklonil.

„těší mě. Mé jméno je Kano, Kano Hakura."

Hakura je klan, který je velice známí díky dokonalým bojovým schopnostem všech členů tohoto klanu. Kano, po smrti svého otce, stanul na samém vrcholu tohoto klanu, jako jejich vůdce, velitel. Hakura se jevil jako jeden z nejznámějších klanů na celém světě. Všichni jeho členové byli respektováni a všude vítáni.

„Hej, ty!"

Kano zavolal jednoho ze svých mužů, kteří ho doprovázeli.

„Pane ministře, nebude vám, doufám vadit, pokud použijeme vaše stáje, že?"

Otočil se Kuno na ministra hned po tom, co k němu jeho stoupenec poslušně přiklusal.

„ale jistě, že ne. Prosím, užijte jich dle libosti."

Usmál se ministr. Kano se pousmál a pokýval na muže, aby Kurodava, jak se jeho kůň jmenoval, a všechny ostatní s pomocí několika dalších odvedl do stájí a zajistil jim vodu a krmivo.

„Pane Kano, musíte se cítit opravdu vyčerpaně. Jelikož jste vážil tak dalekou cestu, ubytuji vás v mém vlastním domě."

Popravdě řečeno, ministr byl neuvěřitelný chamtivec a náfuka. Ke všem z vesnice se choval, jako k nějaké lůze, dokonce i k dětem. Proto mnoho lidí zaujalo, jak se choval před cizincem, který právě přijel. Jisto jistě si chtěl přetáhnout hlavu klanu Hakura na svou stranu, aby jej mohl později využít.

„Pane Hakura!!!"

Ozývalo se zas a znova. Uječené mladé dívky se snažily proplížit se okolo Kanových stráží. Všechny z nich se dnes neobvykle vymódily, neboť na něj chtěly všechny udělat co nejlepší dojem. Toužily po něm nejen pro jeho bohatství a postavení, ale nutno také zmínit i jeho vzhled. Dokonce i Nanami byla udivena jeho krásou.

„děkuji vám, ministře."

A tak ministr i všichni jeho hosté v mžiku zmizeli. Mnoho z vesničanek odkráčelo smutných.

„pojď, půjdeme domů."

Nanami vzala svou starší sestru za rukáv a odkráčela pryč. Doma, když si spolu sestry společně sedly ke stolu, váhala Nanami, či má své sestře sdělit, co dnes našla v onom pokoji. Pak se ale rozhodnula, že to ponechá tajemstvím a nikomu nic neřekne, ani Kaně.

„On je ták úžasný..."

Nicméně, zatím, co si mladší ze sester lámala hlavu nad tím, zda se má, nebo nemá svěřit, ta starší se rozplývala nad myšlenkou, že tak pohledný mladý muž, jako Kano, se ve vesnici zdrží několik desítek dnů, možná ještě déle. Kdyby mohla, hned teď by vyběhla ven a šla by ho hledat do ministrova domu. Věděla ale, že v současné době na tom nejsou moc dobře, a po uskutečnění jejich myšlenek by se určitě mohly propadnou ještě hlouběji, než jsou nyní. Pan ministr totiž ze všeho nejvíce nesnáší, když se mu někdo potuluje okolo domu, nebo dokonce v něm.

„Půjdeme?"

Zeptala se Nanami sladkým tónem.

„Půjdeme? Kam?"

Zeptala se Kana nechápavě.

„no přece sbírat jablka. Kam jinam jsi myslela?"

Pousmála se. A tak se dívky opět vypravily ven. Tentokrát je ale alespoň nic nevyrušilo, tudíž se do jablečné zahrady dostaly dosti rychle.

„ahoj malá."

Prohodily obě zvesela.

„koukám, že tu na nás čekáš, jako obvykle."

Podotkla Nanami.

„myslím, že tu čeká spíš jen na tebe."

Pousmála se Kana. Měla pravdu. Liška se vždy motala okolo Nanami, zatím co na Kanu se ani nepodívala. Holky se tedy pustily do práce. Akura-ou se konečně dostal do vesnice. Hned u hlavní brány stálo několik zabijáků démonů. Netrvalo dlouho a celou vesnici pohltila panika.

„démon! Démon! Schovejte se!"

Všichni zabijáci leželi mrtvi na zemi. Sestry se zrovna vracely z práce, když v tom slyšely, jak lidé volatí, aby se schovaly. Domů to měly ještě daleko, tak utekly zpět do jablečně zahrady a zalezly si do přístřešku, ve kterém se skladovala veškerá jablka.

„doufám, že nás tu nenajde."

Zašeptala starostlivě ta mladší ze sester. Druhá s ní samozřejmě souhlasila. Následující hodinu se ani jedna z nich nepohnula, ani nevydala jakýkoli zvuk. Protože se zahrada nacházela daleko od vesnice, nevěděly, zda již mohou vyjít ven a vrátit se. Ale po té dlouhé hodině nakonec usoudily, že démon se dozajista musel již vytratit.

„vraťme se."

A začaly se opět ubírat směrem ke svému domu. Nikdo ve vesnici ještě neopustil svůj úkryt. Vypadalo to, jako by démon ještě pořád řádil poblíž. Nanami i Kana se bezpečně dostaly zpět. Ale Akura-ou stále neodešel. Démon se cítil tak unaveně, že usnul na zahradě nacházející se za jedním z domů. Ano, uhádli jste. Jedná se o jejich dům. O dům dvou sester. Ani jedna z nich ale toho dne nevyšla na zahradu, tudíž si nemohly všimnout, v jakém mohou být nebezpečí.