Liščí zámek

12. Kapitola

„hmph..."

Nanami otevřela pomalu oči a rozhlédla se po pokoji, ve kterém se probudila. Nevěděla, kde se nachází a proč není se svou sestrou doma. Teprve když do pokoje vstoupila jakási slečna s kočičíma ušima, vzpomněla si Nanami, co se stalo minulou noc.

„Promiňte, ale kde to jsem?"

Zeptala se dívka opatrně a přistoupila ke slečně. Ta však zůstala potichu a nic neřekla. Položila na zem červeno-bílé kimono zdobené různobarevnými květy (na obrázku nahoře) a zase odešla.

„ale..."

Dodala Nanami ale nic, tak se tedy převlékla do kimona. Nemohla se však zbavit stresu a velmi, velmi nepohodlného pocitu, který jí říkal, že by měla utéct hned, jak to půjde.

„hmm..."

Nanami někoho zaslechla, a když se otočila, první, co upoutalo její pozornost, byly dlouhé, krvavě rudé vlasy a zlaté oči, které se dívaly přímo na ni. Prohlížely si ji minutu, nebo dvě a potom pomalu přistoupily blíž, zatím co Nanami začala ustupovat do té doby, než zády narazila do zdi a postava, Nanami známá jako Akura-ou, silně popadla její rameno, aby dívka nemohla utéct.

„Ale, ale..."

Pronesl se svým obvyklým hrůzným úsměvem.

„Copak jsi dělala tak pozdě venku? Což nevíš, že je to nebezpečné?"

Způsob, jakým to řekl, Nanami částečně lezl na nervy. Jako když mluvíte s malým dítětem, kterému se snažíte něco vysvětlit, a přitom vás vůbec nebere vážně. Nanami to sice trochu naštvalo, ale více než otrávená jeho domýšlivostí se dívka třásla strachem. Když démon natáhnul ruku k jejímu obličeji, Nanami zavřela oči a svěsila hlavu. Akura-ou se začal smát.

„hahahah..."

Netrvalo dlouho a jeho smích přilákal pozornost mnoha démonů. Ale najednou se z chodby ozvaly rázné a hlučné kroky, které mířily do pokoje, ve kterém se zmatená a strachy roztřesená dívka právě nacházela. Dveře se rychle otevřely a do místnosti vstoupila další osoba.

„Bratře, musíš být tak hlučný? Bože, ani pořádný odpočinek mi nedopřeješ..."

Démon s dlouhými stříbrnými vlasy a fialovýma očima se rozhlédnul po místnosti a hned, jak si všimnul Nanami, na jeho tváři se objevil otrávený výraz.

„Hey, Tomoe!!"

Akura-ou vypadal šťastně že Tomoe přišel. Úplně zapomněl na Nanami a šel přátelsky obejmout svého bratra.

„Už je to doba co jsem tě naposled viděl... Kde jsi se schovával?!"

Tomoe však gesto neopětoval, místo toho se narovnal a odstoupil od svého bratra.

„Neschovával jsem se, jenom jsem chtěl na chvíli vypadnout, protože v tomhle zámku není žádná zábava. Mimochodem-"

Tomoe vzal svou dýmku a malé obláčky dýmu unikaly z jeho úst.

„-cestou sem jsem vyděl malou skupinku válečníků, jak se potulují v této oblasti."

Jakmile to Akura-ou slyšel, rozběhl se rychle ven z pokoje. S největší pravděpodobností šel hledat ony nešťastníky. Tomoe poté zůstal ještě nějakou chvíli potichu, ale najednou prohodil opravdu rozhořčeným hlasem.

„Můžeš mi vysvětlit, jak jsi se sem dostala?"

„No, poslední věc, kterou si pamatuji je, že jsem se schovávala před jakými si démony, a najednou se tam objevil váš bratr. Poznal, kde jsem se schovávala, chytil mne a to je to poslední, na co si dokážu vzpomenout."

Nanami smutně svěsila hlavu a zakryla tak svůj sklíčený výraz v obličej. Tomoe povzdechnul a přistoupil k dívce blíž, aby ji mohl obejmout. Opřel její hlavu o svou hruď, ve snaze jí utěšit zatím co projížděl svými dlouhými prsty skrz její dlouhé vlasy. Po chvilce se dívka dala naštěstí opět dohromady, utřela si slzy o kterých ani nevěděla, že je uronila a snažila se promluvit co nejklidnějším hlasem, jakým mohla.

„Myslíte, že je tu nějaká šance že se odsud dostanu a vrátím se zpět do své vesnice živá a zdravá?"

Podívala se na démona s očima plnýma naděje a očekávala dychtivě jeho odpověď.

„Kdo ví..."

Tomoe od ní odvrátil svůj zrak.

„Já..."

Začal váhavě větu.

„Do této situace jsi se dostala jen díky mě... Omlouvám se..."

Podle váhavosti v jeho hlase bylo hned jasné, že Tomoe není zvyklí komukoli se omlouvat, a proto si toho Nanami velmi vážila. Zároveň jí připadalo, jako by se Tomoe choval spíš jako člověk, než jako démon. Měl city. Dokazovalo to i to, že se omluvil, což by jiný démon neudělal. Dokonce to i vypadalo, jako kdyby se cítil provinile. Připadalo jí to tak nějak roztomilé. Jenom se pousmála a zahleděla se mu do očí.

„To nic, není to vaše vina. Bylo mé rozhodnutí, jestli přijdu, nebo ne. Vy za nic nemůžete."

Po odlehčení nálady se tyto dvě naprosto odlišné existence postily do úplně normálního rozhovoru. Byla to zábava, jen tak mluvit a poznávat jeden druhého, jako když si povídáte s přítelem. A než se Nanami nadála, Tomoe ji již nesl zpět do jablečné zahrady, kde strávila tolik času.

„To je..."

Najednou nedaleko zapraskaly uschlé větvičky a zdálo se, že někdo jde. Tomoe vzal Nanami do náruče a vyskočil s ní do koruny nejvyššího stromu, kde se oba pohodlně usadily a sledovaly svět pod nimi. Dívka s šátkem přehozeným přes hlavu vešla do zahrady a počala sbírat jablka do nůše, kterou nesla na zádech. Netrvalo dlouho a Nanami pochopila, že se jedná o její sestru Kanu. Chtěla na ni křiknout aby se na ni milovaná sestřička podívala, ale Tomoe zakryl její ústa svou dlaní a pošeptal jí do ucha:

„Jestli na sebe teď upoutáš pozornost, tak ten člověk uvidí nejenom tebe, ale také mě. Nemyslíš že bude lepší počkat, než odejde a teprve potom ji možná cestou do vesnice dohonit, zatím co já se vrátím do zámku?"

Nanami polka a zlehka pokývla hlavou. Jenomže...jenže tu byl jeden malý problém.

„Problém?"

Podivil se Tomoe a podíval se na Nanami zvědavě.

„No...sbírání jablek vždycky trvá dlouhou dobu. No a já...nemám moc ráda vysoká místa..."

Odmlčela se dívka a teprve teď si démon všimnul jak pevně se ho Nanami drží za ruku a také to, že se trochu třese a její dech byl nepravidelný. Jenom vzdechnul a podíval se dolů na Kanu, co zrovna dělá. Naštěstí k nim byla otočená zády a tak si démon řekl, že Nanami z toho stromu raději hned snese, aby nemusela trpět víc, než je nutno. Už, už bral dívenku do rukou a připravoval se nenápadně opustit zahradu, ale najednou, když si Tomoe nakročil, omylem šlápnul na jablko, které spadlo na zem. Kana si ho okamžitě všimla, jelikož jablko udělalo při pádu celkem rámus. Vzala jablko do ruky a podívala se směrem ke koruně stromu, kde zahlédla muže s dlouhými stříbrnými vlasy, liščíma ušima a ocase. Ale co nejvíce upoutalo její pozornost byla dívka, která vypadala přesně, jako Nanami. Kana si promnula oči a plácla se přes tvář, aby se přesvědčila že nesní. Slzy se najednou začaly valit z jejích očí jako z vodopádu.

"Nanami!"

Vykřikla dívka.