Ten první...Sladkej

Část 3

Neděle utekla jako voda a přišlo pondělí ráno. V celém domě Whiteových se v 6. hodin ráno, rozezněly podivuhodné zvuky. Ve skutečnosti to byly budíky jednotlivých členů rodiny.. U Filipa začal řvát tvrdej metal, u Honzy rock, u mamky Tomáš Klus a mě začal do ucha něžně zpívat Harry Styles Up All Night... Teda jako zas tak něžně a pomalu to není, ale umí tento mladík zpívat jinak než sladce a něžně? Ne.      Nó nic, pokračujeme... Poté, co jsem konečně byla schopna rovnoměrného, přímočarého pohybu jsem se odklidila do koupelny. Po půl hodině hypnotizování zrcadla jsem zjistila, že moje pleť a vlasy jsou v příšerném stavu. Proto jsem si vlasy sepla do hustého ohonu, pleť řádně vyčistila popudrovala a šla dolů udělat snídani. "Máťo, s čím chceš chleba?" Optala jsem se nejmladšího bráchy. "S marmeládou. Dík, Ali" Jo, moc toho nenamluví narozdíl od jeho bratrů. " No, ne, ty vaříš co se stalo?" rejpnul si Honza. "A bude to vůbec poživatelný?" přidal se Filip a začal zkoumat nůž s marmeládou jako nějakou chemickou látku, patřící pod mikroskop. "No to ne ne, ty jsi si troufla i na marmeládu? To jseš velká holka.." pokračoval Honza. "To říká někdo kdo je schopnej připálit i čaj?" odsekla jsem Honzovi. "Víte co? Udělejte si tu snídani sami, já musim na bus." dořekla jsem, vyšla z baráku a nechala bratry na pospas jejich kulinářského umění.

Hned první hodinu mě čekala fyzika. Nevadí mi, jen ta učitelka je prostě stará rašple. Nemyslete si, že mě učitelé štvou, já je uznávám, protože já bych to s těma dnešní ma spratkama nevydržela ale tahle je fakt hrozná. Všechno je podle ní špatně a o známkování písemek ani nemluvím.. No jo, prostě Skřivánková.. Ta už se nezmění. Když jsme tuhle hodinu s holkama úspěšně přežily opět se řešilo jedno a to samé téma: "Hele holky, viděly jste některá ty nový kluky?" zeptala se Klára. "Ne, zatím ne." odpověděla Terka. "Slyšela jsem, že prej mají přijít po druhý hodině a tuším, že možná s některým z nich máš zítra Angličtinu Alex." přidala Sára. "Co, co, co já?!" optala jsem se s třesoucím se hlasem. "Že s některým máš možná Angličtinu. My se na ni nepřihlásily..nejsme takový šprti aby jsme se dobrovolně učily angličtinu. Mimochodem děláš, jako by tě to vůbec nezajímalo!" zopakovala Sára. "Taky, že mě to nezajímá. Mluví o nich celá škola včetně Vás, vytáčej mě a to je ještě ani neznám..!" "Ale, ale, ale tady je někdo sakra nervózní, ale nevychází ti to. Seš drsná jak hladká mouka!" řekla Klára a všechny jsme chytily záchvat smíchu. 

Tak jo, konečně bylo jak po fyzice tak matematice (matematika, brrr), a já se konečně těšila na Němčinu. Jo, jazyky mě baví, protože mi jdou úplně sami.(Na co jste to mysleli vy perverzáci?!) Konečně jsem se přesouvala do učebny tou dlouhou chodbou, když... Se stalo něco docela neočekávanýho, respektive hoooodně neočekávanýho... I když jsem to vlastě mohla očekávat ale, nečekala jsem to.. Ty nový šli přímo proti mě. Jako jo, ušli. Vypadali dobře. Uprostřed pravděpodobně hlavní boss, blonďák se značkovou mikinou a džíny. Napravo od něho kudrnatej zrzek taky značkově oblečenej. O kousek dál ulízanej černovlásek v docela pěknym tričku a dál dva melírový ofinkáři...          A úplně vlevo, až na kraji...  Kdo to je?? Sakra ten je.. Co se to se mnou stalo?? Naběhla mi husí kůže a já nemohla dýchat. Nešlo to. Jako kdyby do mě někdo něco vrazil.. Nechápala jsem to. V krku se mi udělal příšernej knedlík. Co teď? Já potřebuju kyslík! Znovu se mi zamotala hlava. Měl hnědé, mírně zvlněné vlasy a tak krásný modrý oči! Na sobě měl bílou košili s límcem a černý džíny. V jednoduchosti je krása... Kolem krku měl kožený řetízek. A ta lehce opálená pleť! Přišlo mi, že není zrovna třikrát nadšenej z naší školy. Na rozdíl od jeho kamarádů se neusmíval. Měl pevně sevřené, zralé rty a vážný výraz. Ten blonďák k němu přišel a něco mu řekl. Podezřívavě se na něj podíval a usmál se. Měl tak krásnej a dokonalej úsměv... Hezčí jsem snad v životě neviděla. Podlomila se mi kolena. To způsobilo, že se moje učení, které jsem nesla v ruce posunulo na druhou stranu a.. spadla mi propiska. Kurňa, kde je? Kam spadla?  Nikde jsem neviděla tu podělanou propisku! Gumička už to asi nemohla vydržet a vlasy se mi rozpustily. Super! Viděla jsem úplný houby. Sakra! Kde je?!

"Není to tvoje propiska?" Ozval se kdosi nade mnou. Byl to příjemný, vyklidněný hlas. Jako když přede kocour.. po pár vteřinách jsem sebrala všechnu odvahu a zvedla hlavu. Byl to on!!! Ó můj bože! Zblízka byl ještě stokrát hezčí! Zadívala jsem se mu do očí a měla pocit, že se v nich každou chvilku utopím. Nebyly jen modré.. Byly zelenomodré. Tak krásný odstín zelený a tmavší odstín modrý jsem ještě neviděla... "Eeee... uch.." Zase jsem lapala po dechu a snažila se vyhnat všechny motýlky z břicha. Díval se na mě a zase se usmál doslova hollywodským úsměvem. "Jo, jo too je moje, díky" zakoktala jsem. Věnoval mě ještě jeden úsměv a odešel... Koukala jsem za ním jako maličká holka, než zašel do jeho učebny. "Ty brďooo.. kdo to byl?" slyšela jsem kohosi za sebou."Tak to nevím Simi.. Ale celkem ujde.." odpověděla jsem. "No, to mi povídej! A ta boží mikina!" Počkat, co? Chviličku mi trvalo, než jsem zjistila, že ten, ze kterýho je Simča tak urvaná, je ten blonďák. Zvonilo. A já musela na hodinu němčiny..