Ten první...Sladkej

Část 4

"Páni, Wow! Viděli jste je?" zeptala se Klára hned jak nám skončilo vyučování a my mohly na oběd. "No, to mi povídej to jsou kulíšci sladký..." přidala se Sára. "Viděly jste toho blonďáka?" optala se Simča. "Jo, jo viděla jsem ho, ale upřímně, hezčí mě připadal ten černovlasej." řekla Terka. "Jo, ten taky ušel, ale ten s melírama... Ahhhh.." dodala Klára. "Alex, co ty? Co ti je? Seš nějaká zamlklá a to seš nám obvykle schopná vykecat díru do hlavy." řekla Sára a zasmála se, "Co tobě? Jaký připadaj?" "Ale jo, ujdou..." téměř jsem zašeptala a snažila se to pronýst bez jakýhokoli nadšení. "No, táák, seber se trochu! Nejsi nemocná? Už včera jsi byla taková divná.. Ale já vím, co ti spraví náladu," Ach bože! Ta Sára začíná být víc ukecaná než já.. "Uděláme si zejtra holčičí jízdu, můžete u mě přespat, pustíme písničky, zkouknem film, proberem ty nový..." "Sári, brzdi, já asi nebudu moct..." snažila jsem se protestovat, protože se mi je zrovna moc probírat nechtělo. Upřímně, snažila jsem se na to (na něho) zapomenout a aspoň pro dnešek to (ho) vypustit z hlavy. Vždyť ho ani neznám! Nevím ani jak se jmenuje a budu do něj zblázněná? No to ne, to opravdu nebudu (snad...) "Si opravdu myslíš, že se z toho vykroutíš?!" ironicky pronesla Sára. "No jo, dobře, uznávám, chabej pokus..." přiznala jsem. "Ok, takže zejtra v šest u mě." dodala, a já měla program jistej.

"Jsem domáá.." oznámila jsem když jsem přišla domů, zabouchla za sebou dveře a automaticky pustila óčko. Nikdo mi ale neodpověděl. Jen na ledničce jsem našla vzkaz: Alex, prosím tě, Máťa je u kamaráda, Honza má trénik a Filip, ten za chvíli dorazí ze školy. Udělej těm našim bručounům třeba špagety a zatop prosím tě, víš jak přes noc mrzne... Po osmý přijede strejda Standa s tetou Květou a sestřenkou Alžbětou. Pa večer, Máma.                                                                                                                                   

Néééééééééééééééééééé!!! Ach bože! Může být hůř? V mém případě už asi ne. Řekněme, že "Strejda Standa s tetou Květou a lostomijoučkou sestřenicí Alžbětkou" není moje oblíbená část rodiny.. Strejda je hroznej, furt si mě dobírá. Teta pořád musí uklízet, pořád! A to i věci, který jsou čistě a osobně jen moje. A Alžběta? Ach jo, to je kapitola sama pro sebe. Je jí patnáct a štítí se všech bakterií, má snad všechny nemoci světa a to, že by měla zatlouct hřebík je pro ní vrchol dobrodružství.. Už chápete?  Zaplať pánbůh, že zejtra spim u Sáry, protože strávit celou noc v přítomnosti těchto..echm..řekněme živočichů je opravdu nepřectavitelný.

Pustila jsem se do špaget. Čapla jsem bráchův skateboard, (Jo, vařim na skateboardu, je to jednodušší vozit se podél kuchyňský linky a mít všechno po ruce něž jen tak chodit.. Navíc, je to stokrát zábavnější :D) Na óčku se akorát rozezněla píseň Kiss You od One direction... Nastavila jsem zvuk na maximum a pustila se do vaření. Dát vařit vodu, popojet, posolit vodu, dojet pro nůžky, rozdělat špagety, připravit omáčku a to vše do rytmu hudby. Jezdila jsem mezi kuchyní a obývákem a částečně tancovala. Měla jsem to už v malíčku. Zvládla bych to snad i poslepu XD. I přesto , že jsem se v obýváku zdržela dýl, a to kvůli Harrymu Stylesovi bez trička a taky kvůli Louisovi, kterej právě na plný pecky křičel: So tell me girl if every time we To-o-ouch... jsem omáčku nepřipálila.                                       

Zachrastění klíčů v zámku mi naznačilo jediné, a to, že Filip je doma. "Ahoj." pozdravila jsem ho. "Čus, co to kuchtíš?" optal se. "Špagety slepejši :P" utáhla jsem si z něj. "HA-HA moc vtipný. Nah to ne, ty zas posloucháš ty klučínky?" oplatil mi. "I kdybych poslouchala tančící gorilu Koko jak zpívá s dvouhlavym jednorožcem tobě to může být fuk ne? Navíc jeden jedinej vlas Harryho Stylese je stokrát přitažlivější než ty celej..." odbila jsem ho. Akorát jsem viděla jak se nadechuje aby naše hádka mohla vesele pokračovat dál, ale byla jsem rychlejší:"Jo, a jen tak mimochodem, měli by jsme držet pospolu něž se hádat..." "A to jako proč?" zeptal se nechápavě. "přijede Standa s Květou a Alžbětou." informovala jsem ho. "Ne...Ne...ne, ne, ne, ne, ne řekni, že to není pravda!" Smlouval ale já mu mohla jen otráveně přikývnout. Po chvilce dorazil Máťa, pak Honza a nakonec i mamka. Najedli jsme se a šli k babičce, kde v tuhle chvíli byla i teta Líba s manželem a sestřenkami Klárkou a Májou. Pak už jsme mohli jen čekat na tu pohromu, která se řítí po dálnici v zelený oktávce a za chvilku bude tady