Ten první...Sladkej

Část 9

"Alex, prosím tebe, můžu tě o něco poprosit?" zeptala se mě Procházková s kterou jsem se opět sešla cestou na hodinu angličtiny. Je fakt super. Bude to asi tím, že je mladá a je naprosto v pohodě. A upřímně? Fakt jí to sekne. Oblíká se ani příliš výstředně ani příliš staromódně. Říkám, pro studenty je to spíš kamarádka než učitelka. "Jo, bez problému, o co?" zeptala jsem se. "Víš, ono je to trošku... Já vlastně nemám právo tě o cokoliv prosit ale..." Bože tak už se vymáčkněte paní učitelko. Pomyslela jsem si. "No, mojí sestře se dneska narodilo miminko. Hrozně ráda bych se hned po vyučování zastavila v nemocnici." řekla. "Tak to je skvělý, ale jak vám s tímhle mám pomoct? Přece Vás tam neponesu na zádech." zažertovala jsem. "No, to ani ne," zasmála se a bylo na ní vidět, že z toho nového drobečka v jejich rodině má neskutečnou radost. "Víš, je to trošku složitější, slíbila jsem mojí kamarádce, že jí odpoledne přinesu opravdu důležitej dopis, měla jsem se za ní zastavit v práci, ale boužel v nemocnici nejsou tak dlouho, abych obojí stihla. Tak jsem tě chtěla poprosit..." "Abych jí ten dopis donesla." doplnila jsem za ní. "Jo, přesně tak, ale jestli se ti nechce, nebo nemáš čas. Pochopím to. Je mi fakt trapný tě o to žádat ale hrozně by mě to pomohlo. Jinak jak říkám jestli se ti nechce bude to v pohodě." vypravila ze sebe trochu rozpačitě a zahanbeně. "Prosím Vás, úplně v pohodě. Klíďo jí to tam hodím. Není problém. Stejně jsem dneska nic lepšího neměla na práci." přijala jsem její prosbu. "Ježiš děkuju, fakt díky, máš to u mě. Nedokážu si představit, že bych dneska za sestrou nejela." poděkovala mi. "Tady máš ten dopis a adresu." vtiskla mi do ruky bílou obálku a na ní žlutý lísteček s adresou. No super, to není tak daleko. Znám to tam. Zhruba dvacet až pětadvacet minut autobusem. Projelo mi hlavou. Bezva, alespoň se zase někam podívám. Těšila jsem se.

Vešly jsme do učebny. Sakra! Chlapče tobě to zas tak sekne! Pomyslela jsem si když jsem "ho" zahlídla jak se svou opálenou (a svalnatou) paží opírá o svojí lavici a vede dialog se svým kamarádem. Ahhh... Může být něco víc sexy než když si tak smyslný kluk jako on prohrábne vlasy? Začínalo mi z něj být extrémní horko. Jemu ale evidentně taky.(Ne ze mě ale pravděpodobně z toho, že učebna byla silně vytápěná) Sundával si mikinu. A jak jí přetahoval přes hlavu, trochu se mu vyhrnulo tričko. Při tom pohledu se mi zatajil dech. Bože! To je tělo! Ahhh ty svaly, vůně a ten krk. Proč se mu ohrnul jen takovej kousek a ne celý tričko?! Řekla jsem si v duchu a musela se pousmát nad všemi mými perverzními myšlenkami. Na co to zas myslím?! Takhle jsem se v životě nikdy nechovala. Ale já za to nemůžu! Téměř jsem to vykřikla nahlas jako kdyby všichni okamžitě věděli co si o něm myslím. Bylo mi tak krásně, jako bych se každou chvilku měla roztýct nad jeho mužskym, přitažlivým sexappelem. Moje osobnost, jako by se začala rozdvojovat. Nejdřív jsem byla holka, který se líbil kluk, protože byl hezkej. Ale poslední dobou jsem spíš žena, který se líbí muž, protože je sexy. Jestli mi rozumíte... Ta druhá část ve mě vždy když jsem ho viděla začala převládat. Ale já to nechci! Vždyť ho ani neznám! Sváděla jsem vnitřní boj sama se sebou. Nakonec jsem tenhle "problém" vyřešila tím, že na něj prostě přestanu myslet, civět a zbožňovat. Prostě ne! Ne! Ne!

Celou hodinu jsem se pro to stoprocentně věnovala angličtině. Když zazvonilo a začala jsem si skládat kdosi mi zaklepal na rameno. "Echm... tohle ti po mě posílá Procházková. Poprosila mě, abych ti to předal. Prej už budeš vědět." řekl a do ruky mi vtiskl papírek přeložený na půlku. Ano, opět to byl "on". Pan dokonalý. Totálně jsem se začala topit v těch elektrizujících zelenomodrých očích. Stál pořád těsně přede mnou. Jeho sladká, ovocná vůně byla k zešílení. Čekala jsem, že když stojí tak blízko, ustoupí alespoň o krok dozadu. Neudělal to. Jeho dech mě šimral na čele. Naklonil hlavu ke straně a zblízka mě pozoroval, jako by se mou tvář snažil naučit nazpaměť, jako nějakou fakt těžkou básničku. Párkrát zamrkal a pak se pomaloučku usmál. Na tvářích se mu vytvořily snad ty nejsladší a nejroztomilejší ďolíčky na světě. Na to prostě neměl ani na hollywoodský úsměv Harryho Stylese jak byl ten okamžik kouzelný a čarokrásný. A to je sakra co říct! Když se usmál, nemohla jsem pochopit svoje chování. Moje koutky se roztahovaly do stejného úsměvu. A tak jsme se oba dva na sebe jen tak šklebili. "Čemu se směješ?" zeptala jsem se ho. Chtěla jsem aby to znělo vyčítavě ale místo toho jsem se sama málem rozesmála. Třeba se mu líbím, proč by na mě celou tu dobu tak koukal? V tý samý mikrosekundě mi to došlo. Vždyť já jsem mu vůbec neodpověděla! Sakra! To je tak trapný! Teď už chápu, proč na mě celou tu dobu tak zíral. Taky bych divně civěla na člověka, kterej neřekne ani díky na mou informaci a div mu neteče slina z mýho namakanýho těla. On se nesměje na mě. On se směje mě! Ach jo. Uhnula jsem pohledem a snažila se koukat někam jinam než na jeho sexy černý tričko, pod kterym se nejspíš (určitě) skrývaly rysy svalnatého těla. "Echm... Jo, díky." poděkovala jsem mu a snažila se dělat jakoby se nic nestalo. "V poho, není zač." řekl a já pozorovala jak se mu pod mým drobnohledem naposledy mírně rozšířily zorničky. Pak si vzal svoje učení a odešel z učebny. Ještě jednou jsem se za ním podívala. Na jeho vlasy pak záda a nakonec na zadek. Bože! Co to zase dělám?! Zanadávala jsem si. Přesto jsem z něho byla totálně mimo a jelikož jsem právě dostala syndrom TVM (Totálně vymletého mozku) Jen tak jsem se opřela o jednu lavici a byla totálně unešená z našeho rozhovoru. Byla jsem na sebe naštvaná ale zárověň jsem byla hrozně šťastná. Hned bych tý Procházkový poděkovala, že zrovna po něm mi poslala ten papírek. A jo! Ten papírek vlastně! Málem bych na něj byla zapomněla! Otevřela jsem ho a pomalu se vracela z nebe zpátky do reality.

Stálo tam:

Ahoj Alex, ještě jednou bych ti chtěla poděkovat za tu službičku s tím dopisem. V tomhle balíčku máš klíče. Často tam bývá zamčeno. Říkala jsem, že to máš u mě. Mimochodem nemáš zač... :P :D

bCo?! Zírala jsem na papírek jak Alžběta na sekyrku a šroubovák. Ach jo. Musela jsem se zasmát, protože asi po desátým přečtení jsem pochopila, proč to poslala zrovna po něm. Bože! Ta učitelka si všimne snad všeho!  Jak tohle bude pokračovat? <3 XD