Ten první...Sladkej

Část 17

"Bože! To jsou ale kecy..." konstatovala Ni, když už jsme všichni seděli ve společenské místnosti a učitelka mlela něco, co absolutně nikoho nezajímalo. "Pšš!" okřikla jsem ji šeptem, aby nááhodou za trest ten kafemlejnek neprodloužil svoji řeč. Začalo se mi tu líbit čím dál tím víc. Vypadalo to tu přesně jako z pohádky.. Krása. Když jsme šli na prohlídku celého hotelu, tak jsem si myslela, že asi požádám o mapu, protože byl tak obrovský, že by se v něm člověk snadno ztratil. V jednu chvíli mě napadlo, že asi Nicol vypadnou oči z důlků jak se na všechno nemohla vynadívat.. Ostatně, já na tom nebyla jinak. Opravdu to tu připomínalo obrázek domu vystřižený z katalogu a atmosféra tu byla..ahh..tak fascinující. 

"Helé! Koukej! Novej úlovek!" drkla mě do ramene ta utečenkyně z psychiatrické léčebny a vystřelila vstříc k jednomu členovi personálu. Respektivě, k urostlýmu a čenovlasýmu členovi personálu. Musela jsem si dát ruku přes pusu, protože cestou z něj málem zakopla a já měla co dělat abych nevyprskla smíchy. Ihned se narovnala a dala si svůj pramen dlouhých zrzavých vlasů za ucho. Snažila se vypadat hrozně vyrovnaně a dospěle, ovšem že by se jí to nějak extra po tom klopýtnutí dařilo..No, nevim nevim..

"Dobar dar, radite ovte? Kako se zovete?" začala na něj mluvit Chorvatštinou, která zněla asi jako z Google překladače a usmívala se jak sluníčko na hnoji. Musela jsem se jejímu snažení z daného mladíka vytáhnout jak se jmenuje a jestli tu pracuje znovu zasmát. "Govorite li hrvatski?" pokračovala a to už jsem neměla daleko k slzám. "Umím česky." prostě jí odpověděl její nový idol a s úšklebkem se na ni podíval. V tuhle chvíli jsem myslela, že mě odvezou, protože mě křeče smíchu začaly bodat do břicha. Chudák Nicol.. xD "Uhm..jo, aha." sklopila hlavu a šourala se zpátky ke mně. Já se jen marně snažila popadnout dech. "Bavíš se dobře? No jo, hahaha, už se válim smíchy po zemi a z těch křečí už fakt nemůžu." odsekla ironicky, ale přesto jsem zahlédla úšklebek, který se přede mnou snažila schovat. "Pro-promiň." zasípala jsem a dál se snažila nesmát. "Až zase dostanu někdy nápad, sbalit nějakýho chorvatskýho typana, tak mě okamžitě zastav." pronesla absolutně vážně a nasadila kamennou tvář. "Jo, okey, dobře, spolehni se. Rovnou ti jednu fláknu." Ujistila jsem ji a poplácala po rameni. Naši zábavu nám ale překazila učitelka, která řekla, ať pádíme na svoje pokoje, že pak půjdem na večeři. Páni! Ten čas tady fakt utíká nějak rychle. Ani bych neřekla, že už je čas večeře..

"Alex! Tak jdeš?!" křikla na mě Ni ode dveří. Zrovna ONA mě bude popohánět ne? Jí se oblíknout trvá půl století a o tom přežívání tisíciletí když se líčí ani nemluvím. "Ne-é. Ještě si musim vysušit hlavu. Běž na před, za deset minut jsem snad tam." křikla jsem na ní zpět z koupelny a ždímala si vlasy. Tu sprchu jsem po celém dni fakt už nutně potřebovala. "Okey, dobře. Budu ti to stopovat." křikla na mě se smíchem a já slyšela jen prásknutí dveří. Bože. Tahle holka je fakt pošuk. Pomyslela jsem si a obvázala okolo sebe ručník. Fén jsem měla ještě v kufru a tak jsem automaticky zamířila do "hlavní místnosti" našeho pokoje, když v tom najednou někdo zaklepal na dveře. Ta holka si snad zapomněla svoje klíče od pokoje. Ach jo.. Vždyť to říkám, prostě pošuk. Sundala jsem si turban z hlavy a vyrazila ke dřevěným dveřím. 

"Ááá.. Tady si někdo zapomněl klíče co? Hlavně, že mě peskuje." pronesla jsem rodičovským hlasem a nasadila vážný výraz. Ovšem ještě než jsem otevřela a to byla chyba. 

"Uhm.. Ne, nezapomněl. J-já, promiň." Tak jo, prosím bože, teď tě opravdu prosím o smrt. Třeba bych se mohla rychle rozeběhnout a skočit z okna nebo třeba zapojit rychle ten fén do zásuvky a pokapat to vodou ze svých vlasů, aby fyzikální zákony okamžitě způsobily mojí smrt. Myslím si, že musel být z téhle (Jen majičko trapné situace) rudej až na zadku. Což je vlastně...celkem představa... Hmm.. (ne)vhodná pro moje momentální myšlení. Tak dost Whiteová! Soustřeď se.

"J-já promiň. Nevěděl jsem, že.." 

"Dobrý v pohodě,.." 

"Se budeš akorát sprchovat a.." 

"Neomluvej se, dobrý, v pohodě. Jen.." 

"Nechtěl jsem sem přijít, jakože, zrovna v tuhle situaci."

Páni.. úplný deja vu! Jako by se tohle už někdy stalo, akorát..jsem na sobě možná neměla ručník..Sakra! Ale musí se nechat, byl roztomilej.. Ty zářící modro-zelené kamínky a pod nima tolik červeně.. do toho to koktání..

"Tak, co jsi vlastně potřeboval?" optala jsem se po chvíli a sledovala jak se nervózně škrábe na týle. Ah, jaký to opojný pocit, když už se při našich konverzacích necítím trapně jen já :D

"No, asi takhle. Bydlím s jedním naprostým cvokem, který mi vyplácal všechnu teplou vodu, protože si asi musel ty svoje úžasný Patricovský vlasy mejt hodinu. Tak jsem se chtěl zeptat jestli.." odmlčel se. "Jestli by jsi mi na chvilku nepropujčila vaší koupelnu." řekl a jakoby se studem sklopil hlavu. No, chlapče, jestli ti nevadí, že ti bude dělat společnost jedna tvoje obdivovatelka, která se jak největší gangster bude snažit si vyfénovat svoje neposlušné vlasy a bude u toho vypadat jak ježibaba z Jeníčka a Mařenky, tak ok.

"Jo, klidně. Já si vyfénuju vlasy ve vedlejší místnosti. Pojď dál." odpověděla jsem mu a v duchu se musela pochválit za to, že se mi povedlo se nezakoktat. Pustila jsem ho dál a sledovala všechny jeho kroky. "Em, koupelna je tam." informovala jsem ho prstem ukázala na dveře vpravo. "Dobře, moc ti děkuju." poděkoval a zmizel v oné místnosti. Uhm, jo. Tak klidu.. Uklidňovala jsem sama sebe, když jsem si rozčesávala (snažila jsem se rozčesat) vlasy. Vůbec mě nějak nerozrušuje fakt, že se šest metrů od mojí osoby nachází Miki, jaksi..trošku..bez jediného kousku oblečení na sobě. Ne, vůbec mě to nerozrušuje. Jsem v klidu.. Uhm..Další mikro otázka, měl s sebou vůbec ručník nebo ne? Ufff...Nó..

"Alex?" ozval se z pod proudu teplé vody. "A-ano?" optala jsem se na zpět. "Mohla by jsi mi prosím..Um, podat ten ručník co jsem si položil na židli?" zeptal se. Ok, moje otázka byla zodpovězena. Moment! O co, že mě to prosil? Fajn, podruhý chci svojí smrt. Dobře, fáájn.. "J-jó, podám." čapla jsem bílý ručník (No páni, jak vypraný v Perwollu.. xD) a opatrně vzala za kliku od dveří. Všude byla pára, takže nabylo v podstatě nic vidět. Opatrně jsem poslepu postupovala směrem ke sprchovému koutu a snažila se být otočená na jinou stranu. Myslím, že teď jsem byla červená na zadku já. Ale, nevím co se to stalo, moje oči tam prostě zabloudily. Jediné co bylo vidět, byly mužná záda po kterých stékaly prameny pěny a paže zvedlé nahoru a myjící ty hebké kadeře. Ahh..Noo.. Fakt pěkný. Ty půjdeš do pekla Whitová. Takový hřích sledovat tuhle mužskou krásu.

"Tady." natáhla jsem ruku směrem k němu a opět stočila pohled pryč. "Děkuju." špitl chraplavým hlasem a já cítila kapičky teplé vody, které mi předal když si bral tu bílou látku.

Vyšla jsem z místnosti a opět svoji pozornost začala věnovat svým vlasům, které už vypadaly trošku jako z naší planety. Po chvilce slyšela, že voda přestala týct a mírné zavrzání dveří mi dokázalo, že Miki už je vysprchovanej. Otočila jsem se a podívala se na něj. V tu chvíli mi asi zatuhlo srdce, protože ten obraz co se mi naskytl by neztvárnil snad ani Michelangelo.. Smyslný mladík, s mokrými kadeři poházenými do všech světových stran, ručníkem kolem pasu a třpytícími se kapičkami na vypracované hrudi. No, teď mě prosím vás, nohy, nezraďte. neexistovalo vhodné slovo, které by tu euforii popisovalo.

"Tak, jo. Ještě jednou díky." pronesl a mile se na mě usmál. Na prázdno jsem polka a dál na něj s úžasem civěla. "J-jo..V-vůbec ne-nemáš zač." vykoktala jsem ze sebe a nejradši bych se (Dnes už potřetí) zabila. Ten zmetek, jeho úšklebek mě usvědčil v tom, že se vyžívá v tom, že já jsem z něj mimo. Tak fajn..