Ten první...Sladkej

Část 15

Potom, co skončila ta úžasná hodina s učitelkou, která mi nejen zapsala pozdní příchod, ba i mi dala domácí úkol navíc, jsem konečně seděla ve školní lavici na hodině zeměpisu a poslouchala, jak naše třídní mele cosi o monzunovém podnebí. Zrovna jsem lehce bříšky svých prstů přejížděla po hladkém povrchu Mikeyho černýho zápisníku, když zrovna v tenhle okamžik (Ve středu, 12. Března 2016, v 11.48 hodin) se stalo to, co Alex Whiteové změnilo celý dosavadní studentský život: "Tak milí žáci, a teď celkem jedna dost podstatná informace," začala mluvit třídní a já zavětřila "Každý rok, se koná akce, kdy žáci z celé školy mají možnost učit se cizímu jazyku v různých státech. Tento rok, se bude jednat o Chorvatsko. Jedná se o týdenní pobyt, v ráji a kráse této země, kde žáci budou chodit po památkách a učit se cizímu jazyku. V ceně je i jídlo a pití. Všechny další informace, najdete na stránkách naší školy, ale nyní k tomu podstatnému: Zde jsou přihlášky pro případné zájemce, proberte to doma s rodiči a odevzdejte co nejdřív, je o to celkem velký zájem. Takže, když tak si pro ně pojďte." domluvila a moje nohy vystřelily jak čertík z krabičky směrem ke katedře. Ovšem jak jsem rychle vystřelila, zakopla jsem o nohu mojí lavice a hodila tlamu přímo před zraky všech. zaslechla jsem od učitelky něco o tom, ať dávám pozor, ale bylo mi to jedno. Bože! Jo! Děkuju ti! Říkala jsem si v duchu když jsem v rukou křečovitě svírala přihlášku na formátu A5. Zpět do lavice jsem se snažila jít rovně se vzpřímenou hlavou jako: Jo, jsem v pohodě, jenom je fajn, že bych mohla jet do cizí země, sama bez rodiny a tam se učit tamní kulturu, zvyky, poznávat památky.. Věnovala bych se stoprocentně učivu. Vlastně z toho nejsem nějak extra urvaná. Ale pravděpodobně jsem vypadala nějak jako: Jo.. Ach bože. Miláčku mám tě konečně v rukou! Jo! Je to tááám! Budu se dokonale opalovat a užívat léto i když tady je teď začátek jara. Jo! Miluju tě hrozně moc a jsi moje vstupenka do ráje. Nikdy tě neopustím! A do toho jsem určitě zubama okusovala roh onoho papíru s bezpochyby sfetovanym výrazem. Jo, celá já. 

"Co-to-sakra...?" zeptala se Simča, když jsme už seděly ve školní jídelně (Nechápu, jak se mým nohám po tom šoku podařilo sem dopravit i zbytek mého těla) nad talířem něčeho, co připomínalo zbraň hromadného ničení. "No, tak to neví, ale Ni, prosim tě, ty jedeš do toho Chorvatska?" zeptala se Klára Sářiny starší sestry. "Ne, nejedu. Za a) by mě to nebavilo a za b) se musim připravovat na ples, kterej je hned pár dní na to. Nestíhala bych to." odpověděla prostě Ni a začala na vidličku namotávat tu prapodivnou hmotu. "No, a kdo od vás všechno jede?" znovu se optala Klára. "Od nás? Asi jen holky typu: Nikča, Verča a Kristy. A z kluků můj brácha a z těch novejch jen Patrick a Mikey..." Po téhle informaci mi zaskočilo a já se začala dusit tou lepivou, sulcovitou hmotou. Tak moment, počkat CO?! to jako že bych jela do tropickýho ráje s...Mikeym?! Jako, že bych ho viděla v plavkách a jakože bychom se spolu opalovali a jako, že spolu chodili po památkách a jako, že chodili večer do Chorvatskýho klubu a jakože, bychom se navzájem mazali opalovacím krémem a jakože... Můj TY BOŽE!! No ty kráso tak to je pecka!! Moment, jakože celej týden v jeho přítomnosti? No ty vole. Tak jo, hlavně v klidu. Dýchej, dýchej... V tuhle chvíli jsem si uvědomila, že se stále ještě dusim a že by neuškodilo se nadechnout. Holky se začaly šíleně řehtat a Ni vůbec nechápala, která bije. 

Do vchodových dveří od našeho baráku jsem doslova vskočila. Zatočila jsem se v předsíni, udělala několik spirál a s naprosto zamotanou hlavou se dopotácela do kuchyně. Až teď mi to začalo všechno docházet, může být něco krásnějšího? Moment! Já ještě nevím, jestli mě mamka pustí. Vlítla jsem tedy do obýváku kde mamka sledovala nějakej film s Joshem Duhamelem "Mami, mami, mami, maminečko moje zlatá mám otázečku." "Jakou?" zeptala se mě se strachem v hlase mamka, protože jsem musela připomínat něco fakt děsivýho. "Mohla bych jet se spolužáky na týden do Chorvatska? prosím mami, prosím. Je to školní akce a poznávají se tam památky a tak. Můžu jet? Můžu?" vychrlila jsem na ni a udýchaně čekala na její odpověď. "No, stará jsi na to dost a pokud jde o školní akci.. Zjistíme další informace a podrobnosti. Já v tom jinak nevidím problém." odpověděla. "Bože! Díky maminečko, díky." pevně jsem ji objala, div jsem ji nepřidusila a vlepila jí pusu na tvář. Vyběhla jsem nadšeně schody do mého pokoje a pustila hudbu na maximum. Po celé místnosti řvala písnička Why dont we go there a já tančila po pokoji. Do toho jsem zpívala, házela vlasama na všechny světový strany a kompletně musela vypadat jako postiženec, ale prostě jsem ze sebe tu energii musela nějak vybít. Když už jsem nemohla svalila jsem se se smíchem na postel a vydýchávala se. Zaslechla jsem od Filipa něco jako, co sakra blbnu, ale mě to bylo jedno a jen se na něj usmála jak sluníčko na hnoji.

Do postele jsem ulehávala plná energie, takže mi vůbec nešlo usnout. Ležela jsem na boku v postely a něžně svými prsty a nehty vytvářela malinké spirály na Mikeyově zápisníku. Mám se tedy podívat nebo ne? Než můj mozek ovšem stačil vytvořit racionální a přijatelné řešení tohoto dilema, spadla jsem do sladké hloubky svých snů..