Ten první...Sladkej

Část 21

Odpoledne bych prohlásila za nejlepší a nejvíc super odpoledne a poslední dobu. Kluci odešli někam něco prozkoumávat (Neptejte se mě kam, protože názvy chorvatskejch měst a památek si opravdu můj mozek není schopnej zapamatovat.) a nás holky s sebou prostě nevzali a udělali si klučičí jízdu, ale co.. Člověk jim to nemůže vyčítat, protože my holky jsme taky pořád někde zalezlí a drbem. A tak, když nás kluci opustili, tak jsme si řekli, že nebudeme truchlit a pořádně si to užili na pláži. Byla to fakt pecka. Teď jsme akorát všichni seděli ve společenské místnosti a a hltali svojí večeři. Ani nevíte, jak to nic nedělání vyčerpává...

"Tak, teď mě všichni chvilku poslouchejte a věnujte mi pozornost." začala mluvit učitelka a já jsem otráveně zvedla hlavu od jídla. Nesnáším, když se někdo staví mezi mě a jídlo. 

"Takže, zejtra se chystáme na pár kilometrovou tůru k nejstaršímu hradu v Chorvatsku, kde se seznámíte s tehdejší kulturou a se zdejším způsobem jazyka." Mezi ostatními studenty se strhly vášnivé debaty o tom, jaké to jen může být, ale já bych radši, abych se mohla pustit do toho jídla. Jako jo... Asi to bude super. Jak jinak. Mám  docela ráda cestování a poznávání památek, takže si myslím, že to pujde. (Pokud všichni nezahynem, jelikož teploměr má hlásat 40 stupňů.) 

"Doufám, že si budete dělat zápisky, aby jste mohli mohli na konci vypracovat jakýsi "protokol" a důrazně upozorňuji, že kdo přijde pozdě na snídani a zaspí, okamžitě zůstává doma a pomáhá dělat oběd a to si opravdu nedělám srandu. Teď se pusťte do jídla." domluvila a já se konečně zakousla do šťavnatého masa. Neuvěřitelné jak suprově tu vaří. Myslím si, že by se od nich naše školní jídelna mohla učit. Asi si potom vyžádám recept a vrazim je naší kuchařce před nos. Celou večeři jsem se statečně vyhýbala pohledu těch fascinujících zeleno-modrých očích a musím uznat, že dnes se mi to náramně dařilo. 

"Alex?" špitla Ni, když jsme si obě dvě pomalu dolévaly ovocný čaj. "Hm?" vybídla jsem ji, aniž bych odtrhla pohled od té mírně sladké tekutiny. "Budu dneska ještě potřebovat za Patrickem. Neva ti to?" optala se se zářivým úsměvem a mně brada spadla až někam ke kotníkům. Jakože cože? "Co?? Ne, jen..to je super!" vykřikla jsem nadšeně a měla za ní radost. Věděla jsem, jak moc po něm jede. "Kam jdete?" vyhrkla jsem pohotově a vůbec nedbala na hrníček s čajem, který byl momentálně tak vychýlený z osy, že chybělo opravdu málo a horký čaj by skončil na podlaze. "Nó...jen se tady tak projít po pláži. Nikam daleko." usmála se a zářila jak sluníčko. Měla jsem neskutečnou radost z toho, že jí to klaplo. "Ooo... To je super Ni,přeju ti to. Zítra mě musíš všechno povykládat a chci detaily." objala jsem ji a ona mi poděkovala. "Asi už na tebe nemam dneska čekat co?" odtáhla jsem se od ní a zasmála se. "Jak chceš, ale nevím, jak dlouho se budeme procházet." zakřenila se a mě trošičku sevřela žárlivost, ale opravdu jen malinko, protože to byla prostě kamarádka. Až i já sama jsem byla překvapená chováním mého těla, které nevypovídalo žádné známky zuřivé žárlivosti nebo tak něco...

Šla jsem teda do svého pokoje sama. Proč já nemůžu mít takové štěstí, abych se s někým seznámila a teď se s ním procházela při noční obloze na pláži? No jo no, jsi prostě smolařka Whiteová. Zalehla jsem si do svojí postele a moje víčka se mi zdála tak těžká..snad jako kdyby vážily tunu a já okamžitě usnula.

Ráno...

Probudily mě opět teplé letní paprsky. Huh, tak teď bych stoprocentně nechtěla být doma, kde s největší pravděpodobností prší. Se stále zavřenými víčky jsem se spokojeně protáhla a sladce se pousmála, když jsem cítila, jak se mi všechny svaly v těle uvolnily. Odlepila jsem od sebe očí víčka, párkrát zamrkala a s hlasitým zívnutím je promnula dlaněmi. Koukla jsem nahoru, směrem k hoření palandě, ale tam nikdo nebyl a nikdo tam pravidelně neoddechoval. Hm, tak buď je Nicol vzhůru, nebo...spala u Patricka?! Ne, to asi ne, nejspíš už je dole na snídani, přeci jen, u nich by spát nemohla. Jsou tam jen dvě postele a obě dvě zabrané... Pomalu jsem se otočila na levý bok a koukla se na budík. 9:58... Cože?! 9:58?! Do do háje. Sakra! Sakra! Sakra! To néé. Nadzvukovou rychlostí jsem vylítla z postele a začala se rychle oblíkat. Konečně jsem si přes hlavu přetáhla tričko a zakňučela při dalším pohledu na hodiny. Sledovala jsem špičky svých nohou, které sbíhali schody takovou rychlostí, že jsem se divila, jak to, že ještě neležím dole rozpláclá na zemi, ale dala jsem to. Vtrhla jsem do společenské místnosti a udýchaně vykřikla:"Už jsem tady!" Všichni se na ně začali koukat jako na stvoření z jiné planety a já se jim vlastně ani nedivila. Musela jsem fakt působit jak pořádnej mentál.