Ten první...Sladkej

Část 16

Tak jo, ten týden co jsem čekala než konečně odjedu do Chorvatska utekl jako voda.. (NE! Neutekl. Takovejhle týden, kterej se vlekl hůř než fronta na obědě jsem opravdu nezažila!) A já si balila všechny potřebné věci. Omg! Už jen 18 hodin a budu sedět v autobuse, kterej vyráží do Chorvatska! Bože! jak já se tam těším! Snažila jsem se co nejvíc ignorovat ručičky hodin(Které se mimochodem vůbec neposouvaly dopředu!) a soustředila sena balení věcí. Přede mnou na posteli ležel óóóbrovskej loďák, do kterýho jsem skládala všechno, co budu potřebovat. Oblečení, hygiena, mobil, foťák, sešity, pyžamo, něco na cestu, sluchátka, boty, krém (Tím by se fajn někomu mazali záda.. :3), kartáček na zuby! Kde je sakra kartáček na zuby?! Po dvou hodinách (pěti minutách) hledání jsem ho konečně našla. Všechno jsem se snažila úhledně rovnat do komínků a co nejmíň myslet na to, že s Mikeym strávím následující týden. No.. Nepovedlo se. Poté co jsem měla snad všechno zabalené, jsem konečně ulehla do postele.. Nemohla jsem usnout. Nešlo to. Šíleně jsem se těšila a to způsobilo to, že jsem se jak pako převalovala z jedné strany na stranu. Ani si už nepamatuju, jak se mi to povedlo..

Ráno..

Lidi. Zabite mě. Tak jo, hlavně v klidu.. Dýchej, dýchej.. Stála jsem na autobusovém nádraží a čekala na odjezd. Byla jsem trochu nervózní (TROCHU?! Lidi já jsem byla zralá na psychiatrii!) a neustále kontrolovala jestli mam všechno. Přešlapovala jsem z nohy na nohu a oči měla přilepené k zemi. Asi mi v tu chvíli přišla hrozně zajímavá či co.. Dneska nám počasí opravdu přálo. Teplo sice extra nebylo, ale sluníčko příjemně hřálo. Bylo tu asi odhadem třicet až pětatřicet studentů. S většinou jsem se vůbec neznala a to mě znervózňovalo ještě víc. Mírně mě sklidnila ta bambiliarda esemesek od mých kamarádek jako hlavně ať si to užiju a že to zvládnu levou zadní. Letmě jsem se usmála na mobil. Než ale moje ruce stihly odepsat, kdosi mě chytnul za rameno. "Čááu. Jsi v poho? Vypadáš jak kdyby jsme místo do Chorvatska jeli na pohřeb." vyrušilo mě jakési rozvrkočené zrzavé stvoření s kudrnatými vlasy a několikrát zamrkalo. Vrhla jsem na tu holku docela podivenej výraz typu: Co? a mírně pozvedla pravé obočí. "Jo, sorry. Jmenuju se Nicol." řekla dívka a já si jí změřila od hlavy až k patě. Byla o něco starší, ale myslím si, že ne o moc. Štíhlá postava, černé volné džíny a kanárkově žlutá mikina. Vypadala celkem bláznivě, ale přátelsky. "Alex." představila jsem se jí a podala si s ní ruku. "Hele, nemám s kým sedět v buse. Nikoho tu neznám. Riskneš to se mnou?" zasmála se. "Jo, jasně, proč ne. Ostatně, jsem na tom stejně." usmála jsem se na ni. Vypadala vážně crazy.. "Jsme tu všichni?" optala se přísným hlasem učitelka a v ruce svírala papír. Na zádech měla batoh a procházela mezi studenty. "Teď už ano." zasmál se Patrick a Mikeyho, který právě přiběhl, poplácal po zádech. "Zase pozdě kámo." ušklíbl se Patrick a smál se Mikeymu, jak se marně snaží popadnout dech. "Sorry, jsem zaspal no.." odbil ho Mikey a po prohrábnutí vlasů se sunul směrem k nástupu do autobusu. "Chceš tu vystát důlek nebo co? Pojď!" zašklebila se Nicol a táhla mě za rukáv do autobusu. No, s tou bude ještě sranda.. Sice neochotně, ale přesto jsem s tim cvokem nastoupila do autobusu. Nicol si sedla k oknu a já se jen letmě ušklíbla nad její zbrklostí a odložila si zavazadla na zem. Potom už se autobus rozjel. Cestou jsme probraly snad úplně všechno, hrozně fajn se s Niki povídalo. Povšimla jsem si, že Miki sedí s Patrickem křížem od nás a už dávno má sluchátka v uších. "A co kluci?" zeptala se se zájmem Ni a dychtivě čekala ne odpověď. "Uhm.. nic." odpověděla jsem. "A co ty?" zeptala jsem se na oplátku. "Asi to samý co ty." zasmála se. Pak jsme se ještě chvilku smály, teda, já se smála, Nicol vyprávěla. Zrovna jsem poslouchala super historku o tom, jak se Niki snažila uvařit buchtu v mikrovlnce, ale zčernalo jí to, když v tu chvíli mé oči opět zabloudily k sedadlu, kde sedělo to bezmezně sladké stvoření. Bílá sluchátka mu vedla od jeho kapsy u kalhot až po uši. Vlasy stále ještě úhledně učesané, přesto rozvrkočené a zavřená víčka na kterých se krásně vyjímaly ty černo-černé dlouhé řasy. Rty až roztomile mírně našpulené a jeho plíce pravidelně oddechovaly. Spal. Lidi, zařiďte mi někdo odtučňovací léčbu, protože jsem momentálně dostala instantní cukrovku trojité balení. Jako vážně spí? Moje koutky se nad jeho roztomilostí začaly roztahovat do úsměvu. "Čemu se šklebíš?" zeptala se pohrdavě moje nová spolucestující a zavětřila. "No.. Přece tobě." zalhala jsem jí a zasmála se. "Ok, ale já si jdu na chvíli schrupnout." pronesla Ni a otočila se na druhý bok. "Jop, já půjdu taky." odpověděla jsem jí, ale to už dávno spala. Jak sakra může někdo usnout tak rychle? Šla jsem si teda taky lehnout, přeci jen.. S přestávkama dorazíme až zítra ráno..  

Tak jo, po šílenym kecáním s Nicol a po x hodinách jsme konečně dorazily na místo. Drcnutí a následné zastavení autobusu mě konečně probralo. Promnula jsem si oči a konečně se rozkoukala na svět kolem sebe. "Bože, to je nádhera.." vydechla jsem zasněně, když jsem začala pozorovat okolní přírodu. Všude palmy, bambusové přístřešky, restaurace, kameny, tropické ovoce, obrovské květiny, bílé budovy, které odrážely ranní slunce a do toho všeho nádherný letní chorvatský vzduch. Kam oko dohlédlo pískové pláže a úzké uličky. A moře! Achh.. bylo tu nádherně. "Tak pojďte všichni sem. Tak, teď si řeknem zásadní pravidla.." začala mluvit učitelka, ale její několika minutový proslov stejně nikoho nezajímal. Všichni se soustředily jen na obrovskou bílou budovu, která měla být na následující týden naším novým domovem. Když nás konečně propustili, všichni jsme vešli do oné obrovské budovy. "Páni." vydechla Nicol a sní ještě ostatní holky co tu byly. Náš hotel vypadal vážně super. Zevnitř byl taktéž celý bílý a jen rubínově červená podlaha byla jako jediná v tmavším odstínu. Všude palmy. Opravdu skvostné.. Než jsem se ale stihla na všechno vinadívat, Nicol už mě táhla za ruku. "Tak pojď! Dělej! Chci co nejdřív vidět náš pokoj, ale hlavně svoji postel!" zakřičela a to už jsme se nacházely v obrovské místnosti.  "Tak, tohle je jídelna a zároveň společenské místnost, kde se přesně za hodinu všichni sejdeme a probereme vše, co následující dny budeme dělat. Tak, nyní si pojďte od klíče od vašich pokojů a vybalte si věci.." domluvila učitelka a Nicol rychlostí blesku vyrazila pro klíče. "Máme pokoj 31!" vydechla Ni, když se probojovala davem jako kdyby tahle informace byla nějak úžasná nebo zajímavá a už mě jako pes svou kořist táhla do nekonečných schodů. "Au! Počkej, neblbni!" smála jsem se když mě moje nová kamarádka dotáhla dlouhatánskou chodbou před dveře a dychtivě je začala odemykat. "No táák to je hustýýý." řekla s pusou dokořán a já se k ní hned přidala. Náš pokoj vypadal fakt úplně perfektně. Celý slazený do oranžové, žluté a dřevěné. Bylo tu několik poliček, dvě skříně, menší stolek na jídlo, dvě židle a postel. "Ta horní je móójé!" vykřikla Ni a hodila si na výše položenou palandu svůj kufr za kterým následně vyskočila. "No tak to teda nene!" křikla jsem za ní a za nohu jí stáhla zpátky. "No to teda jojo." ušklíbla se a znovu vylezla nahoru. Po delší "hádce" jsem to nakonec vzdala a šla si vyrovnat oblečení do MÉ oranžové skříně, kterou jsem si poctivě vydupala. "Hmm.." mumlala jsem si, když jsem všechny své věci vyrovnávala a znovu pohybem prstů kontrolovala, jestli mam všechno. Po mě si šla vybalit i Ni a já si povlíkla postel. Do té jsem hodila svůj (osobní!) polštářek a (osobního!) gigantickýho plyšovýho medvěda, kterýho jsem pochopitelně nemohla nechat doma. (Co by si beze mě můj kulíšek počal?!) "Tak co? Jdem? Už máme čas." prohodila jsem a počkala na Nicol, která se samozřejmě musela převlíknout.. "Jop, už můžem." řekla po půl hodině vybíraní vhodného outfitu, do společenské místnosti. Já jen protočila oči a společně jsme vyrazily.