Budu na vás hodná :D
Takže tohle je oficiálně poslední část, kterou napíšu/jsem napsala (u všech mých příběhů) v roce 2015, je to kus práce co jsem tady udělala, ale bez vás by nic nebylo, takže vám všem moc děkuju! Cením si toho a určitě nepřestávejte !!!
Vyzývám vás, abyste mi k téhle části napsali kritiku, protože by mě zajímalo jestli náhodou nedělám něco špatně :) takže přijmu jakkoukoliv kritiku a nebudu naštvaná! Protože to ani nejde, když mě u každé části dokážete tak dostat :3
Přeji všem šťastný nový rok a všechny ty kraviny kolem-starším osmnácti let nařiju se pořádně ožrat i za mě xD :D :D
_LarryLS1_
"Tahle nová třída potřebuje pořádně přemalovat a jelikož jste vy dva po škole-" nejistě jsem se podíval na Harryho, který stál kousek odemně a poslouchal učitele. "Bude to na vás. Budu vám muset věřit, že tady nic neuděláte, protože já mám ještě práci." chvíli bylo ticho a já cítil, jak mi tváře rudnou pod neustálým zíráním obou osob v téhle malé místnosti. "Louisi spolehnu se na tebe, že ohlídáš Harryho a nic tu neprovedete."
"Jistě." Nechápal jsem proč to svěřil mě, protože já sám jsem nevěděl jestli uhlídám svojí nevymáchanou pusu, když tu budu celou hodinu s Harrym. V jedné místnosti! Bože to bude tak trapné!
"Dobře." učitel nám kývl, podal barvy a potom opustil místnost.
V tichosti jsem sebral štětec, protože Harry už měl váleček a šel otevřít barvy. Nechtěl jsem s ním mluvit a to, že za mnou stál a neustále mě pozoroval mi drásalo nervy.
"Budeš mě celou dobu ignorovat?" zaslechl jsem jeho hlas, když jsem začal natírat jednu stranu stěny. Přivřel jsme oči a nevšímal jsem si ho. Byl pro mě jako vzduch, neexistoval, nechtěl jsem, aby tu semnou byl. Klidně bych to i sám dělal čtyři hodiny než tu být s ním osamotě. Mohlo se stát cokoliv a já se ho opravdu bál. "To chceš dělat, že se nic nestalo?" zkusil to znovu.
"Nemůžeme dělat, že se nic nestalo, Louisi." Moje jméno na jeho jazyku bylo něco neskutečného. Přišlo mi, že si s ním pohrál, když ho vyslovoval. Provokoval mě. Toto prostě nemůže nechat plavat? Neřešit to? Nic se nestalo! Byl to přece jen chvilkový výpadek!
"Přestaň mě ignorovat." zavrčel a já se mírně otřásl. Chvíli jsem nehybně stál a nechal stékat barvu po své ruce, než jsem se na něj otočil připraven něco říct, cokoliv, ale nějak to nešlo. "Řekneš aspoň něco?"
"Já-" povzdechl jsem si a čistou rukou si prohrábl vrabčí hnízdo, čemu se patrně má říkat vlasy. "Mohli bysme prosím tohle sfouknout co nejrychleji? Měl jsem dneska jít s jedním klukem ven. Tak prosím-"
"Ty máš rande?" zamračil se. Jasně, že jsem lhal, neměl jsem nikam s nikým jít. Myslel jsem, že si budu celou dobu psát s Edwardem, ale když řeknu, že půjdu ven, tak je to přece fuk, ne?
"Co tě to tak zajímá?" zavrtěl jsme hlavou a vrátil se k malování. "Nemusí tě to vůbec zajímat."
"Vzhledem k tomu, že jsme se ani ne před čtyřma hodinama líbali, tak mě to asi patrně může zajímat." tón jeho hlasu se mi nelíbil, ale nemohl jsem s tím nic dělat. To co se stalo na těch záchodech byla chyba a už se to nikdy nebude opakovat. Copak si myslí, že bych s ním někdy mohl začít chodit?
"Zapomeň na to, okey?" zakroutil jsem hlavou a namočil si štětku do barvy. "Byla to chyba. Nikdy se to nemělo stát, nikdy jsem to neměl dovolit."
"Jenže já na to nechci zapomenout!" vykřikl a přistoupil blíž. Já se leknul a narazil zády do zdi. Aspoň do té části, kterou jsem nestihl namalovat. "Byla to ta nejúžasnější věc, copak to nechápeš!"
"Jenže, jenže-" zakoktal jsem se a snažil se splynout se zdí. Nelíbilo se mi, jak blízko je. Nelíbilo se mi už vůbec nic.
"Jenže co, Louisi?" Znovu, proč si pořád musí tak pohrávat s mým jménem? "Nelíbilo se ti to? Nebo snad nejseš teplej?"
"Já-"
"Nesnaž se mi namluvit, že nemáš rád kluky, protože to by ses pak všude možně neocucával s Jeffem. Nebo třeba co ten před ním? Jakže se jemnoval? Connor, že? Co, Connor s ním sis to snad nikdy nerozdal?" při zmínce jeho jména jsem k sobě přivřel víčka a snažil se nebrečet. Nemohl jsem brečet před Harrymu, ne.
"Nemluv o něm! Nemluv, kurva o něm!" vykřikl jsem a odstrčil ho od sebe. "Neber si jeho jméno do huby! Nikdy!" nedokázal jsem to. Slzy se spustily a já se sesunul po zdi a přitáhl si nohy k sobě. Tak strašně to bolelo. Myslel jsem si, že už jsem zatím, že už jsem si tou bolestí prošel, ale on znovu otevřel straré rány. Stačilo, když vyslovil jeho jméno. Ta bolest byla neskutečná.
"Louisi?" slyšel jsem jeho vyděšený hlas. Nestál jsem o jeho starost, nestál jsem o jeho lítost. Nebyla to jeho věc, kdyby nezmínil jeho jméno, tak by se nic nestalo. Možná bych časem zapomněl na to co se stalo, ale tohle moje strašný tajemství se semnou nejspíš potáhne až do smrti. Už nikdy se přes to nepřenesu. Ta vina tu bude pořád.
"Nech mě, prosím." zakňoural jsem. "Musíme-musíme to dodělat, tak prosím." vzlykl jsem a přes zamlžené oči se na něj podíval. Chvíli na mě překvapeně zíral, ale nakonec přikývl a už mě konečně nechal. S vlastníma myšlenkama a slzama mě nechal a šel dodělat určenou práci.
