Možná se vám minulá kapitola nelíbila, ale snad vám tohle aspoň trochu zvedne náladu :) Vím, že jsem někoho zklamala minulou částí a je mi to líto, protože v téhle kapitole bude něco trochu víc objasněno a taky mám pro vás špatnou zprávu, ale to se za pár dní dozvíte :(
A omlouvám se za chyby, ale má to 2200 slov a já už nemám sílu to po sobě číst :D
_LarryLS1_
Zakousl jsem se do rtu a snažil se přežít nejhorších patnáct minut svého života plné bolesti, potupy a myšlenek na nejrychlejší smrt.
Ležel jsem na zemi s rukama na své tváři, když jsem se snažil si chránit obličej před Nickovýma nohama. Křičel na mě, že nejsem schopný ani pojmout obyčejný svícen, že nikdy nebudu pro nikoho dost dobrý. Byl jsem rád, že se ten svícen moc daleko nedostal a že s ním nemohl pohnout, a i když jsem místo toho dostal nakládačku, kdy do mě celých patnáct minut mlátil a hudroval blbosti o mé neužitečnosti, tak jsem byl šťastnější než kdyby mě tím svícnem opravdu znásilnil, jak měl v plánu.
I tak jsem přemýšlel nad smrtí, která by byla rychlá a bezbolestná, protože jsem se teď bál ještě víc, že něco podobného zkusí ještě párkrát, ale já to nechtěl zažít znovu. Musel jsem vypadnout, co nejdál to šlo. Už mě tu nic nedrželo.
Také jsem už chápal celou tu pointu Nickova chování. Byl jsem konkurence. Konkurence pro něj. On chtěl Harryho, tak moc, že ubližoval všem, kteří mu stáli v cestě. Určitě si musel myslet, že mu ho přeberu, že si mě vybere místo něho a proto dělal tuhle prevenci, aby mnou byl Harry zhnusený a sprostě mě odkopnul, tak jak to uměl jen on.
Zůstal jsem ležet, protože mě celé tělo bolelo, když Nick odešel. Zadek mě trochu pálil, ale dalo se to přežít. Opravdu jsem se bál, že to dopadne hůř, když mi ten svícen ukázal. Momentálně jsem byl rád za svojí nezkušenost, která mi v podstatě zachránila roztrhnutí zadku.
Nevěděl jsem kolik je hodin, ale už byla tma a celé mé tělo se klepalo zimou, když jsem zavřel oči a propadl se do tmy, která mě nachvíli zbavila té hrozné bolesti.
***
Pomalu jsem otevřel oči a snažil se přivyknout možná až moc zářivému světli nad sebou. Překvapeně jsem se rozhlédl kolem, abych zjistil, že jsem v nemocnici. Povzdechl jsem si a promnul si oči, které mě trochu bolely. Byl jsem rád, že skoro všechna bolest byla pryč, ale byl jsem si jistý, že modřin budu mít hodně.
"Lou?" ozvalo se od dveří a já sebou škubl, když jsem zaslechl dobře známý hlas. Zavřel jsem oči a rychle dýchal, když osoba přišla blíž. Nebránil jsem se, když mě vzala za ruku a vtiskla mi na ní lehký polibek. Stále jsem měl na tváři chladnou tvář, protože tohle byla moje matka, která mě vyhodila z domu a to jen kvůli tomu, že mám rád ptáčky a ne mušličky. "Prosím mluv semnou, zlato."
"Neříkej mi, zlato." zavrčel jsem a vytrhl svou ruku z té její. Přestala být mojí matkou, když mě vykopla z domu, když mě odmítla kvůli mé orientaci a tohle mámi nedělají. "A vůbec, prostě odejdi. Přece už nejsem tvůj syn a tak."
"Lou, hrozně moc se omlouvám za to, co jsem řekla!" vzlykla a já otevřel své oči, abych se na ní mohl podívat. Po tvářích jí tekl vodopád slz a celkově její vzhled už nebyl perfektní. Oči napuchlé a unavené, tváře rudé, rty oteklé a vlasy neupravené. "Byla jsem hrozně naštvaná za to, že jsi dal svému příteli přednost předemnou a řekla jsem hrozné věci. Prosím odpusť mi, protože jinak se zblázním. Ani nemůžeš pochopit, co jsem se naplakal ty tři dny, co jsi byl pryč. Jsi můj malej chlapeček a vždycky jím budeš. Miluju tě víc než cokoliv a vůbec mi nezáleží jestli ty miluješ muže, nebo ženy. Pokud pro tebe ten člověk bude dorbý, tak bude dobrý i pro mě."
