Love actually

4. díl

Harry's POV
Ticho, které nastalo po třísknutí s dveřmi, narušoval jen tikot otravných hodin. Zaražen jsem zůstal zírat na dveře vedoucí z kuchyně, kde ještě před chvílí stál Louis. Jeho změna postoje vůči mě byla překvapivá. Bál se doteků, ale mně se vrhnul do náruče, a pak jsem byl najednou zase špatný. Netušil jsem, co jsem udělal špatně. Byl jsem z toho zmatený a nesvůj. Trápilo mě, když jsem měl s někým nějaký konflikt nebo problém. K mé smůle jsem patřil mezi ty lidi, kteří by rádi neřešili, jak působí na okolí, a co si o nich ostatní lidé myslí, ale nedokáží to. Stačí jen náznak, že je s vámi něco špatně a budete přemýšlet celé noci, jak to vylepšit, abyste byli pro společnost, co nejlepší. Přesně takový jsem byl. Byl jsem jeho chováním tak rozhozený, že mi vůbec nedošlo, že by neměl domů chodit sám. Nevěděl jsem, jestli mu jeho výjimečnost dovolí najít správnou cestu domů. V tu chvíli mě nenapadlo, že se Louis ztratí. Mělo mi dojít, že odtud sám netrefí.
Nechal jsem to být a šel si udělat něco k jídlu. Vaření mě dokázalo skvěle zabavit a já tak vypustil z hlavy psychicky nestabilního chlapce, který se mi začal dostávat pod kůži už po jednom odpoledni. S hotovým kuřecí salátem jsem si sedl na gauč a zapnul Amerika hledá topmodelku. Jako menší jsem se moc chtěl setkat s Tyrou. A teď jsem skoro ještě výš než ona. To ale neznamená, že jsem přestal milovat její show. Někdy kolem druhé reklamy jsem usnul na gauči s ovladačem v ruce a miskou se salátem opřenou o hruď. Spal bych možná po zbytek dne i noci, kdyby mě neprobudil otravný zvonek.

Aiden's POV
Pět minut před koncem Louisovy pracovní doby jsem čekal opřený o své zaparkované auto. Vyhlížel jsem svého malého bratříčka a z dlouhé sledoval rodinu za oknem sousedního domu. Před oknem se mi odehrávala scéna z běžného života. Mladá žena měla v náruči miminko a snažila se ho uspat. Obývákem, do kterého jsem právě viděl, občas proběhl pes. Zaujatě jsem sledoval ženu i její dítě a pak do domu vešel i otec dítěte a nejspíš manžel mladé brunetky. Závistivě jsem pozoroval mladičký pár, který se vítal po několika hodinovém odloučení. Blonďák si vzal malou holčičku do své náruče a pomaličku se s ní zatočil dělaje na ní ksichty.
Bylo to tak obyčejné a pro mě tak vzdálené. S Louisem jsem nemohl mít normální život. On sám je jako jedno veliké miminko a vždy jím bude. Nemůžu mít vlastní rodinou. Má rodina je jen on a zázrak bude, když si někdy najdu ženu, které by nevadil on. Lehké to s ním není a navíc šíleně žárlí. Jsem jeho, jsem jediný, komu věří a on má pocit, že by mu mě nějaká žena ukradla.
Zavrtěl jsem hlavou a zkontroloval čas na hodinkách s koženým, černým páskem. Již deset minut uběhlo od doby, kdy měl Louis padla a stále se nikde neobjevil. Byl dochvilný, jeho nemoc mu nedovolovala žádné zpoždění. Tohle bylo opravdu velmi, velmi divné. Nervózně jsem se odlepil od svého auto a nejistými kroky vešel do mohutné budovy rozhozen Louisovým zpožděním. Se zdvořilým úsměvem jsem se zastavil u recepce a zeptal se na Louisova šéfa jistého pana Dickinse.
Blondýnka za recepčním pultem mi s omluvným úsměvem sdělila, že šéf právě odjel něco vyřídit do čistírny, protože to tam popletly a poslaly mu špatné šaty. Zkusil jsem se ještě zeptat, jestli ještě někdo zůstal nahoře, ale recepční jen záporně zavrtěla hlavou.
„Sháníte někoho určitého?" zeptala se po chvilce ochotná mi ještě pomoci.
„Ano, můj bratr tu byl dnes poprvé a já ho tu měl vyzvednout," vydechl jsem starostlivě a promnul si kořen nosu.
„Ach, nechte mě hádat," usmála se s povytaženým obočím a na chvíli se zamyslela, „drobný brunet, takový trošku podivín?" zeptala se a upravila si tenké, černé obroučky brýlí na nose. S vyčesanými vlasy nahoru a příliš velkým výstřihem na mě spíš působila jako učitelka z laciného pornofilmu, ale pokud byla ochotná mi pomoct, tak jsem její levný vzhled neřešil.
„Ano, to je Louis," přikývl jsem a zamračil se nad jejím popisem. Není to podivín, jen je nemocný.
„Je mi líto, ale ten odešel hned ráno s panem Stylesem," oznámila mi, div se neroztopila nad zmínkou o tom Stylesovi. Hluboce jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou. Tohle nedávalo smysl a hlavně to nebylo Louisovi vůbec podobné. Mezi mnou a ženou za pultem na chvíli zavládlo ticho. Myslel jsem, že tím se mnou ta žena už skončila, ale to jsem se mýlil. Do chvíle mi podala papírek s adresou zmiňovaného Harryho Stylese. S rychlým díky jsem se vypařil z budovy a nasedl do svého auta, které jsem já idiot zapomněl zamknout. Do navigace jsem zadal adresu vytištěnou na papírku a rozjel se podle pokynů ženského hlasu vycházejícího z navigačního zařízení. Dvakrát jsem špatně odbočil, protože jsem řídil zbrkle a chvátal jsem. Vážně jsem doufal, že je Lou v pořádku. Nikdy bych si neodpustil, kdyby mu nějaký debil ublížil, i kdyby třeba jen nevědomky.
Trvalo to dlouhých dvacet minut, než jsem se dostal před osamocenou vilku uprostřed ničeho. Se skřípěním brzd jsem zastavil na příjezdové cestě a rychle vystoupil z auto ženouce se ke dveřím z mohutného mahagonového dřeva. Odhodlaně jsem zazvonil a ještě několikrát naléhavě zaťukal. Dlouho se nic nedělo a už jsem chtěl zazvonit podruhé, když se mi konečně otevřely dveře přímo před nosem a ve dveřích se objevil rozcuchaný muž v tričku a boxerkách. Odhadem o pár let mladší než já, ale starší než Louis.
„Přejete si?" zeptal se bez zájmu a ještě rozespale si zívnul.
„Můj bratr, kde je?" zavrčel jsem a udělal krok k němu, aby pochopil, že tohle není žert. Když šlo o Louise, tak jsem neznal přítele. Byla to jediná rodina, která mi zbyla.
„A přijdu Vám jako Google mapy?" odfrknul si pohrdavě a do mě vjel nekřesťanský vztek. Chytil jsem toho hajzlíka pod krkem a vcházeje do jeho domu jsem ho narazil na botník.
„Přestaň si se mnou hrát," supěl jsem a zíral mu pevně do vyděšených očí.
„Já ale vážně nevím, kde je," bránil se dál a snažil se dýchat přes hrdlo sevřené mými prsty.
„Nelži, viděli tě s ním. Kde je sakra, Louis?" zeptal jsem se znova s docházející trpělivostí.
„Louis, on odešel," vydechl najednou o něco smutněji, což mě ještě víc rozlítilo. Strachovat se o Louise byla má práce.
„To si ho nechal odejít? Samotného?" nevěřil jsem vlastním uším a vrazil mu jednu pěstí přímo do čelisti.
„Modli se, aby byl v pořádku, a drž se od něj dál!" vyplivnul jsem nenávistně a bezradně vyběhl z jeho domu. Vůbec nevím, kde Louise hledat.

Hi guyz!
Předně bych vám chtěla dodatečně popřát Šťastný nový rok a poděkovat vám za tak úžasné odezvy k příběhu! Vím, že tenhle díl po dlouhé době, o ničem a bez Larryho, ale bohužel, i takové části jsou za potřebí.
Doufám, že se vám díl bude líbit a budete mě dál tak skvěle podporovat. Jste úžasní! <3
All the love xx