Love actually

16. díl

Omamná vůně skořice a pomerančů se linula celou restaurací a aspoň na malou chvíli vyhnala všechny starosti z kudrnáčovy hlavy. Byla to jen vteřina nebo dvě, ale i tak to byl úlevný pocit. Aspoň na chvíli cítit ten pocit svobody. Jen to proletělo jeho hlavou jako ta nejkrásnější vzpomínka a on se ošil nad pocitem hřejivého tepla. Slabě se usmál a už to zase bylo pryč. Moc skořice a pomerančů už se nezdála tolik silná a uklidňující. Už to byla zase jen vůně, kterou většinou nikdo ani nezaregistruje.

"Louisův oblíbený čaj," zamumlal kudrnáč tiše, když si sedal ke stolu společně s jeho doprovodem. Nedokázal se moc soustředit. Všechno se točilo kolem Louise a té spouště, která po něm zbyla v Harryho hlavě. Nemůže se přece jen tak vzdát. Zeptal se někdo vůbec Louise, co chce? Není nesvéprávný. Ví, s kým je rád.

"Cože?" Zamračil se Nick, když dosedl na židli naproti Harrymu a nechápavě naklonil hlavu. Vážně neviděl nejmenší důvod, proč by měl Harry říct to, co řekl. Možná byl jen mimo. Nevypadal moc vyrovnaně. Spíš jako štěně, které někdo vykopl na ulici.

"Pomerančový se skořicí. Voní to tady úplně stejně," povzdechl si těžce a promnul si oči. Potřeboval klid a hlavně čas. Měl ve všem moc velký zmatek a jeho vlastní hlava ho nechtěla nechat přemýšlet. Dát se dohromady.

"Ou, aha. Možná bys měl chvíli přemýšlet o sobě. O tom, co to s tebou dělá, Harry," prohodil Nick, jako by byl Harryho nejlepší přítel již po několik dlouhých let. Kudrnáčovy se to zdálo najednou otravné. Nechtěl svůj čas trávit tlacháním s někým cizím, když mohl být u Louise. Tedy, pokud by tam zrovna nebyl Aiden.

"Možná by sis měl nechat svoje psychologický kecy pro někoho jiného," zavrčel podrážděně a promnul si oči. Neměl ve zvyku být na někoho tolik hrubý, ale teď, když mu krev ve spáncích tepala tolik hlasitě a on neslyšel vlastní myšlenky, nemohl jinak. Chtěl křičet. Do něčeho si bouchnout, porvat se s Aidnem. Držet Louise.

"Páni, snažím se ti jen pomoct. Mám přeposlané podklady od jeho doktora, Harry. Vážně si myslíš, že takový člověk může mít vztah? Vést normální život?" Nick se mu vysmíval. Nebo to popuzený Harry jen vnímal maličko přehnaně.

"Přestaň o něm tak mluvit! Má možná své zvyky a má rád svůj režim, ale to neznamená, že je odepsaný. Neviděl jsi to. Dělal velké pokroky. Pustil mě k sobě. Nechal mě pít z jeho láhve. Nesměl jsem se jí zezačátku ani dotknout. Zvládl by spoustu věcí, kdyby ho jeho bratr nebrzdil a lidi jako ty mu nevtloukali do hlavy, že je jiný," rozkřikl se Harry a vstal od stolu. Neměl už chuť na jídlo. Ani si už nechtěl povídat. Potřeboval se dostat zpět do nemocnice a postavit se Aidnovi. Nenechá se jen tak zastrašit. Odejde jen pokud to bude chtít Louis. Jinak ne.

"Harry sedni si. Nevíš, do čeho se motáš. Můžeš mu ublížit, aniž by sis to uvědomoval. Je křehký," mračil se naléhavě Nick a chytil kudrnáče za ruku.

"Ublížím mu jen tehdy, když se na něj teď vykašlu. Jedu v tom s ním," vydechl odhodlaně Harry a svižným krokem odcházel z kavárny. Byl nabitý odvahou. Šel si pro to, co mu náleželo. Byl si jistý, že se po něm bude Louis ptát. Bude ho chtít u sebe. Louis přece věděl, že se na Harryho mohl kdykoli obrátit. Vždycky tam pro něj byl. A dělal to sakra rád. Tohle sice pokazil on, ale mrzelo ho to. Napraví to, i kdyby to mělo trvat do konce jeho života, on to nevzdá. Nevzdá to, protože mu za to ten modrooký chlapec stojí. I když se o to Louis nežádal, tak se do něj Harry bláznivě zamiloval. Hodlal se o něj postarat, ukázat mu, co je to láska.

S bláznovo úsměvem si Harry chytil taxi a mířil zpět do nemocnice. Esemesky od svého šéfa úspěšně ignoroval a jen přemýšlel nad tím, jestli bude už Louis vzhůru. Trošku se bál, že ho nebude chtít vidět, nebo že nebude komunikovat, ale i to překonají. Tím si byl Harry zatraceně jistý.

Blem. Co říct, ani nevím, jestli tohle ještě někdo bude číst a pokud ano, tak se omlouvám. Nedokázala jsem se k tomu dokopat dříve, ale plánuju to dopsat. Je to moje prvotinka - moje dítě. Jen potřebuju asi víc času <3