Love actually

14. díl

Téměř prázdné prostory nemocniční chodby se prolínaly s bolestivým hlukem. Hlasy z recepce sem doléhaly v podobě bzučení včel, každé tiknutí hodin bylo jako výbuch atomovky a příchod stáda slonů byl nic oproti klapání doktorský bot. I opravdu ten sebemenší hluk rval mladému muži uši a doháněl ho k šílenství. I jeho vlastní myšlenky byly příliš hlasité a zmatené. Nedokázal se soustředit a celý se třásl. Dostal sice něco na uklidnění od přehnaně milé sestřičky, ale to nezabralo. Byl ztracený a zpět by ho dokázal přivést jen ten výjimečný chlapec s pomněnkovýma očima a nesmělým úsměvem.

Harry si přál, aby dokázal ze své hlavy vymazat ten strašlivý pohled, ale to bylo zcela nemožné. Měl to stále před očima. Tělo toho drobného stvoření, zkroucené na podlaze a malý pramínek krve, vytékající zpod chlapcovy hlavy, který se pomalu rozšiřoval v karmínové moře. Celé to bylo jako ve snu, jako by se na to Harry vše díval jen z pozadí a plně to nevnímal. A přesto to bylo tak skutečné, že mu zoufalostí selhávalo celé tělo.

A nejhorší na tom vše bylo to, že mohl jen sedět, čekat a vše si vyčítat. Neměl na to, aby se o Louise dokázal postarat. To kvůli němu teď leželo to malé sluníčko na sále a pomalu vyhasínalo. Bylo to tak bláhové si myslet, že proběhne vše v pořádku. Louis měl už i tak těžký život, nepotřeboval další důvod ke strachu. Mohl se jen modlit, aby byl Louis zase v pořádku. Sám sobě si slíbil, že se od něj pak bude držet dál. Nepřinesl mu zatím nic dobrého. Vždyť vůbec netušil, jak to s autismem chodí. Co má a nemá dělat. Nechá ho žít si jeho život a už mu do něj nebude zasahovat.

Chodbou se rozlehl dusot bot, jak se někdo snažil co nejrychleji doběhnout ke dveřím sálu, kde netrpělivě čekal kudrnáč, už asi dvě hodiny. S nezájmem vzhlédl k narušiteli a překvapeně zamrkal. Řítil se k němu Louisův bratr. V jeho tváři byla vepsána hrůza a strach. Harry věděl, že ho Aiden minimálně zabije, ale přesto se rozklepaně zvedl z té zatracené lavičky a vrhnul se tmavovláskovi kolem krku. Pevně ho objal a s nově přicházejícím pláčem ze sebe vyrážel nesmyslné omluvy. Asi za to mohl ten šok, ve kterém Aiden byl, ale neodtáhl se od Harryho. S povděkem přijal objetí plné porozumění a útěchy. Byl naštvaný, ale mohl toho bastarda zamordovat i potom, co bude vědět, že je jeho bratr v pořádku. A on bude. Je to bojovník, a jen tak se nevzdá. Musí to vyhrát.

„Nechtěl jsem," zašeptal kudrnáč a pevně sevřel mikinu Louisova bratra mezi prsty. Ti dva se mohli nenávidět, přát si, aby si zmizeli ze životů, ale měli něco, co je spojovalo. A to byl důvod, proč si teď byli vzájemně oporou.

Louis byl na operačním sále dlouhé tři hodiny. Harry se zatím pokusil Aidnovi vysvětlit, co se stalo, ale to bylo velmi těžké mezi záchvaty pláče a bezmocného dušení. Byla to vina, co mu seděla na plicích a nedovolovala mu se pořádně nadechnout. Ublížil tomu bezelstnému chlapci, i když slíbil, že na něj dá pozor. Aiden měl tu výhodu, že to nemusel vidět. Nebyl u toho, nebude ho tížit vědomí, že tomu mohl zabránit. To mu Harry záviděl.

Konečně vyšel ze sálu doktor, ale z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. A o co hůř, Harry nebyl rodinný příslušník, takže si doktor odvedl Aidna někam pryč, kde s ním chtěl probrat stav jeho bratra. Pro kudrnáče toho bylo už moc. Nevydržel to a celý se zhroutil. S hysterickým křikem vletěl na záchody a zbrkle se snažil smýt zaschlou krev na jeho rukou. Sledoval, jak voda chytala lehce červený odstín, a celý se třásl. Zvedl oči k zrcadlu, které bylo hned nad umyvadlem, a vztekle praštil pěstí svůj odraz. Nemohl se ani vidět. Byl plný vzteku na sebe samotného, frustrace, bezmoci a strachu. Křičel, svíjel se v křečích pláče a nedokázal přestat. Muselo to ven a tohle byl teď jediný možný důvod.

Měl dojem, že je to tak hlasité jen v jeho hlavě, ale po pár minutách se ve dveřích objevil další doktor. Byl mladý s pronikavým pohledem hnědých očí a s vlasy vyčesanými do vlnky nahoru. Vypadal vyděšeně, když spatřil tu spoušť kolem a hlavně Harryho, který byl bez sebe.

„Hlavně klid," vydechl pomalu doktor a propaloval Harryho, jako by byl časované bomba. Natáhl k němu pomalu ruku a vyvedl ho z těch střepů, mezi kterými zelenoočko stál. Bezpečně ho dostal zpět na chodbu a opatrně se na něj usmál.

„Nick Grimshaw," představil se a oči se mu zaleskly zájmem. Harry ze sebe dostal na třetí pokus své jméno a doktor Grimshaw ho odvedl k sobě do ordinace. Ukázalo se, že je to psychiatr, který bude mít na starosti Louise. Po tomhle na tom bude Louis nejspíš opravdu špatně. Může ztratit důvěru i v Aidnovi a úplně se uzavřít do sebe.

Nick udělal Harrymu čaj a nabídl mu, že se může prospat na jeho pohovce, co měl hned vedle okna. Snažil se ho dostat aspoň trochu k normálu, ale na to byl Harry už opravdu daleko. Dostal další a hlavně silnější sedativa, aby se z toho prospal. Jeho tělo z takového náporu stresu vypovědělo službu a mohly by se dít opravdu zlé věci, kdyby se neuklidnil. Chvíli se sice zmítal a odmítal si lehnout, dokud nebude vědět, jak na tom Louis je, ale prášky zabraly, jak měly, takže neměl na vybranou. Nick ho přikryl a šel se na Louise sám podívat. Harry by stejně hned po probuzení chtěl odpovědi, tak mu je taky chtěl dát. Bylo mu ho líto a cítil povinnost mu pomoci. Od toho tady taky byl.

Zdravím! Jen se chci omluvit za to, že je to takové nudné a celkem depresivní, ale dnes se mi vše úplně sesypalo a nějak to ven muselo. Doufám, že se vám to i tak bude třeba líbit :) Jinak se nám to konečně objevila nová postava, která s tím vším trochu zamíchá :)