Love actually

11. díl

*o dva týdny později*

„Řekl jsem ne!" zavrčel dospělý muž a silně třísknul dveřmi, dávaje najevo své rozhořčení.

„Jsem dospělý! Nemůžeš mi to zakázat!" vzpíral se drobný brunetek, připomínaje spíše puberťáka hádajícího se s rodičem.

„To ano, ale já jsem za tebe pořád zodpovědný. Žádná Paříž a tečka," zamračil se dožraně Aiden, své boty mrsknul do kouta chodby i se svou bundou a rychlými, rozčilenými kroky mířil do kuchyně. Dnes byl jeho mladší bratr opravdu na zabití.

„Ale Dee!" zakňoural Louis a jako ocásek cupital v těsném závěsu za svým bratrem, hned co uklidil nepořádek v chodbičce, který tam Aiden nechal. "Slyšel jsi doktora! Už jsem v pořádku a Harry na mě dá pozor," naléhal dál a na chvíli zapomněl, že se na bratra vlastně zlobí. Zase si domů nastěhoval tu ježibabu a pro Louise tím začalo zase období ignorace.

„A dost! Myslím, že jsem to řekl dost jasně, nemyslíš? Žádný Harry a už vůbec žádná Paříž. Nebudeš se s ním tahat, Louisi. Motá ti jen hlavu, Lou. Vždyť víš, že tě chci jen chránit," zjemnil ke konci a lehce pohladil svého bratra po tváři.

Pořád se vzpamatovával z toho, jak načapal Harryho líbat jeho bratra. Byl jako sup, kroužící na nebi a hladově vyčkávající na to, než umírající zvíře zcela podlehne. Nechtěl, aby jeho malého brášku jen využil. Jen si zkusil něco nového, užil si a odkopl ho – zlomil mu srdce.

„Vše je to tvoje vina!" zamumlal tiše Louis a odešel do svého pokoje. Nechápal, proč ho Aiden tak mučí. S Harrym to bylo tak jiné a zvláštně krásné. Každý den mu chodil číst, nosil mu jeho oblíbený rybízový džus, povídal si s ním a vysvětloval mu věci, kterým Louis nerozuměl, a tížily jeho hlavu. Lidské smýšlení a cítění mu přišlo tak složité a nerozluštitelné. Harry se mu snažil co nejvíce pomoci, přibližoval mu veškeré maličkosti, které pro něj byli samozřejmé, a Louisovi nedávaly smysl. Po dobu, co byl Louis v nemocnici, za ním Harry chodil a dlouhé večery si povídali, ale už se ho ani jednou nepokusil políbit.

Brunet vzal svůj mobil a nastavil si budík na večeři. Teď chtěl jen spát. Hádka s jeho bratrem ho velmi vyčerpala. On tvrdil, že je chce Harry proti sobě poštvat, vtěsnat mezi jejich pevné pouto klín. Ale jediný, kdo tohle dělal, byl Aiden sám a ta jeho fůrie.

Zabalil se po bradu do deky a ležíce na boku se snažil usnout. Dát svému mozku chvilku klidu.

***

Harry si balil své kufry a opakovaně kontroloval, že v pořádku doklady a další potřebné věci. Měl necelé tři hodiny do odletu. Na Paříž se těšil jako malé dítě a celý se třásl nadšením. Ale byla zde i věc, která mu tu radost kazila. Louis se mu už přes týden neozval. Neviděli se od doby, co Louise pustili z nemocnice. Měli jet do Paříže spolu. Jak z hlediska pracovního, tak i jako přátelé. Harry sám nevěděl, jestli slovo přátelé vystihovalo jejich prapodivný vztah.

Kudrnáč byl jako sluníčko od doby, co se políbili. V hlavě měl jen krásného brunetka a jeho jemné rty. Při vzpomínce na něj se hloupě uculoval a žulil se jako blázen. Byl v Louisově přítomnosti opravdu šťastný. Rád mu vše vysvětloval, povídal si s ním a během těchto rozhovorů přišel na to, že i přesto, že je Louis jiný, tak je velmi chápavý, citlivý a inteligentní. Byl to sice takový snílek, ale chápal, že svět není jen růžový.

„Harry, už se ozval Louis?" zeptal se David, Harryho šéf a taky velmi dobrý přítel. Všiml si Harryho změny a postoje, jen když se o Louisovi zmínil. Pozoroval to už delší dobu, a proto trval na tom, aby jel Louis do té Paříže s nimi. Ať už jako podpora pro Harryho, nebo jako jeho vizážista.