Love actually

15.

Jen na úvod bych ráda řekla, že se strašně moc omlouvám, za tak dlouhou pauzu. Nemám k tomu žádný dobrý důvod, zkrátka mi to psát nešlo. Budu moc vděčná, pokud to někdo bude ještě vůbec číst:) A možná by bylo lepší si přečíst předchozí díl, pokud jste úplně vypadli z děje. :) Snad vás díl neunudí k smrti a brzy bude určitě další :)

Lehké bušení v hlavě probudilo kudrnatého muže, ležícího na nepohodlné pohovce v neznámé místnosti. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval a došlo mu, kde je. Nemocniční zápach mu velmi rychle připomněl, co se stalo, a proč tu je.  

Cítil se lehce trapně za své dětinské chování, ale to nebylo to, co jej trápilo ze všeho nejvíce. Jediné, co ho doopravdy zajímalo byl on. Chlapec s akvamarínově modrýma očima, které se rozzářily pokaždé, když mu četl nebo se mu nějak věnoval. Ten pro jehož úsměv by udělal naprosto cokoli. Oholil by si své drahocené kudrliny, jen proto, aby viděl ten dětsky sladký úsměv.  

Z křesla v rohu místnosti se zvedl doktor, který se o Harryho včera postaral. Na rtech měl ustaraný úsměv a podával kudrnáčovi ještě kouřící kávu. Musel tušit, že se jeho svěřenec brzy probudí.  

"Děkuji," zaskřehotal Harry, hlas obzvláště chraplavý. Posadil se a s povděkem si vzal kelímek s kávou z automatu. Opatrně si usrknul a vděčně přivřel oči, když hořká tekutina sklouzla po jeho krku. Namáhavě spolknul ranní knedlík, jež měl usazený v hrdle a odkašlal si.  

"Kde je?" Zeptal se s nadějí v hlase. Tušil, že Nick bude vědět o tom, jak na tom Louis je. Mohl být aspoň z části v klidu, protože věděl, že je s jeho modroočkem Aiden. Dá na Louise za něj pozor, tím si mohl být jistý.  

"Je stabilizovaný na normálním pokoji, chceš jít za ním?" Zeptal se Nick na tak hloupou otázku a Harry ihned vyskočil na nohy. Potřeboval se sám ujistit, že je Louis v pořádku, na triku stále jeho zaschlá krev. 

 Rozlámaně vyšel na chodbu a nechal Nicka, aby ho dovedl k onomu pokoji. Byl nervózní a bál se, jak bude Louis vypadat. Děsil se toho pohledu. Nemusel by to unést, kdyby viděl Louise nějak ve špatném stavu. Nedokázal snést, když se Lou mračil, natož kdyby měl vypadat jako před smrtí. Nick se zastavil před jedním z mnoha pokojů a pokynul Harrymu, aby šel dál.  

"Mám ještě nějakou práci, ale kdybys potřeboval, víš kde mě hledat," usmál se povzbudivě a vydal se chodbou zpět, nechávaje kudrnáče nerozhodně stát před dveřmi pokoje. Chvíli jen přemýšlel, že to prostě otočí a počká, až bude připravený čelit tomu, co na něj v tom pokoji čeká. Jeho záměr ale překazil muž, který dveře otevřel a tiše jimi proklouzl na chodbu, kde Harryl stál. Byl to samozřejmě Louisův vyčerpaný bratr.  

"Potřebuju kafe," vydechl unaveně a protřel si oči, pod kterýma měl obrovské, tmavé kruhy.  

"Vystřídám tě, jen...jak mu je?" Zeptal se nejistě a starostlivě střelil pohledem k zavřeným dveřím.  

"Ještě se neprobral, ale díky bohu to nebylo tak zlé. Má lehký otřes mozku, ale doktoři se více bojí dopadu na jeho psychiku. Harry, oni ani neví, jestli se mnou bude mluvit. Zklamal se v lidech a všechny ty roky práce, budování důvěry a malé pokroky...je to všechno dost možná pryč," vydechl zlomeně Aiden a vyčerpaně si promnul obličej. Tohle pro něj byla velká rána. Dost možná ztratil svého bratra a dostat ho zpět bude opravdu náročné.  

"Moc mě to mrzí, Aidne. Je to celé moje chyba a už to bohužel nevezmu zpátky, ale věř mi, že tohle jsem nechtěl. Jen jsem mu chtěl ukázat svět z jiného úhlu pohledu. Netušil jsem, že mu tady nějaký blbec takhle ublíží. Chtěl jsem mu dodat jistotu v sebe sama, učit ho novým věcem, nechat ho objevovat nové věci, ukázat mu víc než jen Londýn," mluvil tiše kudrnáč a vyhýbal se pohledu staršího muže.  

"Jestli čekáš, že tě začnu litovat a utěšovat, tak se pleteš, Harry. Než jsi přišel ty, tak jsme byli v pohodě. Nebýt tebe, ty manipulativní parchante, tak nikdy, nikdy neuteče. Byl by teď doma v pořádku. Až se vrátíme, tak si nepřeju, aby ses s ním stýkal. Odejde z práce a TY se mu už nebudeš plést do života, jasné? Můžeš počkat, než se probere, ale pak vypadneš. Do jeho života nepatříš," vrčel starší z dvojice a nechal v sobě bouchnout saze. Chtěl jen svého malého brášku ochránit před dalším pádem.  

"Dobře, chápu," přikývl strnule kudrnáč a vešel do Louisova nemocničního pokoje. Potřeboval tohle vstřebat. Věděl, že má Aiden pravdu, tušil, že tohle přijde. Bude muset na Louise zapomenout.  

Přešel k jeho posteli a s výčitky hleděl na spícího anděla. Byl nádherný i přes to, v jakém stavu byl. Kudrnáč si k němu přisedl a hladil jeho nehybně ležící ruku. Rozhodl se, že zmizí hned. Třeba si ho Louis ani nebude pamatovat. Bylo lepší odejít teď, než se pak loučit. To by nedokázal. Po chvíli váhání se zvedl, se smutným úsměvem políbil spícího chlapce na čelo a pokoj opustil.  

Šel rovnou do Nickovy ordinace, potřeboval si o tom promluvit a věděl, že  sním o tom mluvit může. Neznal ho, ale věřil mu. Tušil, že ho Nick nepošle pryč, že ho vyslechne a utěší. A to potřeboval.  

Zrychlil a na konci chodby už utíkal. Slzy se mu draly do očí, pálily ho plíce a neměl daleko k zhroucení. Bezmyšlenkovitě vtrhnul dovnitř bez zaklepání a tvrdě za sebou zavřel dveře. Těžce dýchal a dění kolem měl rozmazané slzami.  Doktorovi sedícímu v křesle stačil jediný pohled a pochopil, jak bídně Harrymu je. Nemohl ani mluvit, protože kdyby jen otevřel pusu, tak by se mu z hrdla dostal ven potlačovaný vzlyk, a už by nedokázal přestat.  

"Oh, Harry, pojď sem," vydechl soucitně Nick a došel ho instinktivně obejmout. Bylo mu ho neskutečně líto. Harry se zdál jako milý kluk a uklouznout mohl každý.  

"Chvíli počkej, vezmu tě na oběd a probereme to," zašeptal konejšivě a zavolal na recepci, aby si zrušil jednu dopolední schůzku. Stejně to nebylo nic důležitého a Harry ho teď potřeboval víc. Vypnul počítač a došel k Harrymu, který stál stále mlčky u dveří.  

"Tak pojď, ty neštěstíčko," usmál se na něj chápavě a vyvedl je z ordinace, kterou za sebou pečlivě zamkl a klíče si dal do kapsy.  

Na parkovišti na ně čekalo černé volvo, které Nick odemkl dálkovým ovladačem a otevřel Harrymu dveře na straně spolujezdce. Kudrnáč se mu líbil a byl si jistý, že by z toho mohl něco vytěžit. Bylo sice očividné, že Harry chová jisté city k tomu nemocnému chlapci, ale tomu nedával žádnou šanci. Moc dobře věděl, že vztahy s takhle jinými lidmi nejsou trvalé.  

"Děkuju," zamumlal Harry vděčně a uvelebil se v pohodlné sedačce. Opřel si hlavu o okýnko a se zavřenýma očima se to snažil všechno vstřebat. Cesta pro něj nebyla ani z poloviny tak dlouhá, jak by potřeboval, aby mohl Nickovi vše říct. Potřeboval si to nejdřív vše ujasnit, aby jeho slova dávala vůbec smysl.  

Prkenně vystoupil z auta, když byli už na místě, a protáhl své ztuhlé tělo. Neměl chuť  k jídlu a pomalu ztrácel i chuť dýchat. Aiden mu sebral Louise. Jeho Louise, o kterého se poslední dobou staral a ač chtěl, nebo ne, tak se do něj za tu krátkou dobu zamiloval.