Love actually

6. díl

Chlapec položený na lůžku si bolestně uvědomoval houkání sirén a měl chuť si urvat uši. Bylo to tak hlasité, tak nelidsky. Křečovitě sevřel víčka k sobě a bolestí zalapal po dechu, natahuje se po ruce svého bratra. Celé jeho tělo bylo ztěžklé a hořelo bolestí. Maska na jeho obličeji se zamlžovala kvůli prudkosti jeho nádechů a on si chtěl nehty seškrábat kůži z hrudníku a poškrabat si plíce, aby se zbavil toho odporného, pálivého pocitu na nich. Bolelo to a on s tím nemohl nic dělat. Vždy přemýšlel nad tím, jaké to je, když vás třeba postřelí, a vy se té bolesti nemůžete uhnout, musíte ji vnímat a cítit každičkým nervem v těle. A teď to věděl. Měl pocit, že sanitka jede příliš pomalu a jeho bolest se stále zvětšuje a on nemá šanci to přežít. Ztrácel se v návalech šílené bolesti a se zaslzenýma očima, které byly tak rudé a šíleně ho pálily, zíral do světla nad jeho hlavou. Nevnímal hovor doktorů ve vozu. Nemohl se na to soustředit. A pak se mu pomalu začalo zamlžovat i světlo nad hlavou a on se úplně propadl do bolestné temnoty.
Upadl do bezvědomí z šoku a vyčerpání. Měl závažný zápal plic, proto byl hospitalizován a uložen na jednotku intenzivní péče. Okamžitě mu byla nasazena antibiotika a přísný klidový režim. Musel dýchat s přístroji, protože jeho plíce selhávaly. Aiden seděl u jeho postele a jen sledoval, jak se jeho bratr ve spánku dáví ošklivým kašlem. Nemohl mu nijak pomoct. Jen si vyčítat, že ho vůbec někam pustil samotného.
„Moc se ti omlouvám, Lou. Měl jsem tě ohlídat, dát na tebe pozor," vydechl ztrápeně a držel bratrovu studenou ruku v té své. Byl by tam seděl celou noc, ale doktor, který měl službu, ho po chvilce vyhnal, protože návštěvní hodiny skončily už v šest odpoledne a teď bylo devět večer.
„Přijdu za tebou zítra, drž se," šeptnul, i když ani nevěděl, jestli ho bratr slyší, políbil ho a čelo a s nepříjemným pocitem opustil nemocnici a tím i svého bratra.
Doma to nebylo bez Louise ono, a tak se Aiden uvelebil na gauči a sledoval kazety, kde s Louisem blbli. Taková ta klasická domácí videa. Oni dva na trampolíně, blbnoucí s hadicí a vodou. Musel se u toho smát, protože dělali vážně hovadiny. A Louis byl tak šťastný a bezstarostný. To video bylo pořízeno rok před tím, než musel pryč. Bylo mu tam šest a ještě vypadal jako každé normální bezstarostné dítě. A byla tam i máma. S pyšným úsměvem pozorovala svoje syny a dělala jim bublinky, které se smíchem oba praskali. Aiden to musel vypnout, protože dnes toho měl už vážně dost a tohle bylo až moc emotivní. Stýskalo se mu po mámě, po úplné rodině.
Občas, když si nevěděl rady s Louisem, nebo když toho měl zkrátka dost, tak potřeboval někoho, kdo by pro změnu podržel a utěšil jeho, ale nikdo takový tu pro něj nebyl. To on musel být pořád ten silný pro Louise a svoje pocity a potřeby musel zazdívat hluboko v sobě. Ale teď, když byl sám doma a Louis ležel v nemocnici, to bylo jiné. Mohl plakat, hlasitě jak jen jeho plíce dovolovaly. Nemusel to dusit v polštářích pro případ, že by ho Louis slyšel. Mohl se složit a být slabý. Schoulil se na gauči do klubíčka a hlasitě vzlykal, nechávaje horké slzy stékat po jeho tvářích. Nechápal, kdy se jeho život tak změnil. Vše se stalo tak rychle. Musel rychle dospět, aby se mohl starat o svého brášku. Přišel o mámu a dostal tak zodpovědný úkol, jako je výchova dítěte. Být rodič nebylo vůbec jednoduché a on si to každým dnem uvědomoval víc a víc. Bezradně sáhl pro svůj telefon a vytočil číslo, které si myslel, že už nikdy nebude potřebovat. Třikrát to zazvonilo, než se ozval rozespalý dívčí hlas. Ani si neuvědomil, jak dlouho už na tom gauči ležel.
„Aidne? Co se děje, proč voláš?" vydechl hlas na druhé straně telefonu a on najednou ztratil odvahu i mluvit. Tak dlouho ten hlas neslyšel. Bohužel jeho mozek asi nechápal, co to je být ticho a on hlasitě vzlykl do reproduktoru.
„Oh, Dee, co se děje? Mluv se mnou," osoba na druhém konci zjemnila a bylo zřetelně slyšet, že se už i vzpamatovala z rozespalého bloumání.
„Em," zašeptal naprosto zlomeně a celý se chvěl, snažeje se udržet ten nával emocí pod pokličkou. On a Emilly spolu chodili, vypadalo to jako by si byli souzeni, ale ona nezvládala Louise. Měla pocit, že je až na druhé koleji, a tak to i bylo. Louis potřeboval více bratrovi pozornosti a kvůli tomu jejich vztah ztroskotal.
„Jedu za tebou, jsi doma?" zeptala se a začala se spěšně sbírat z postele. Byly to už tři měsíce, co od Aidna odešla a nikdy si to nepřestala vyčítat, ale bylo to náročné, tak moc. Louis jí dělal naschvály a ukazoval jí, čí Aiden skutečně je. Věděla, že za to nemůže, ale stejně ji to dožíralo. To ale neznamenalo, že by její city k Aidnovy zmizely.
„J-jo," šeptnul namáhavě a pak se dočkal jen pípání ozývajícího se z reproduktoru. Položila mu to. Upustil telefon na krémový koberec a dál jen ležel a bezcílně zíral do prostoru. Byl tak sám a potřeboval něčí hřejivé objetí a ujištění, že bude vše v pořádku.
Emilly tušila, že se neděje nic dobrého, Aiden byl vždy velmi dobrý v zakrývání pocitů a dušení to v sobě. Neobtěžovala se s oblékáním, prostě vyběhla na ulici v růžovém pyžamu s králíčky a nasedla do auta. Řídila nezodpovědně, jako nikdy a jela na tak známou adresu. Byla nervózní, protože se už tak dlouho neviděli a ona vůbec netušila, co to s ní udělá. Ale nemohla ho nechat samotného, když věděla, jak na tom je. On nebyl ten tip, co brečel před lidmi. Nikdy nedával na jeho svoje slabosti. A teď jí zavolá a nedokáže přes vzlyky pomalu ani mluvit. Děsilo jí, co vše tohle mohlo způsobit, a proto byla ještě neklidnější a jela ještě rychleji. Konečně byla v ulici, kde bydlí a se zakvílením brzd prudce zastavila u chodníku. Nezdržovala se zamykáním svého auta a zběsile vběhla do chodbičky odemčeného domu. Už ode dveří slyšela dusivé vzlyky, které jí rvaly srdce na cáry. Pomalu přešla do obýváku a zničeně sledovala svého bývalého přítele, který byl naprosto na dně.
„Oh, zlato," vydechla soucitně a přisedla si k němu, pokládaje si jeho hlavu k sobě do klína. Nikdy předtím jí nedovolil vidět, jak zranitelný může být a teď se jí sypal pod rukama. Hladila jeho neposedné vlasy a tiše k němu promlouvala, snažeje se ho uklidnit. Chtěla z něj dostat, co se vlastě stalo, ale než dostala vůbec šanci, tak jí usnul s hlavou na stehnech.

Hey, guys! Další díl je tu o něco dříve, protože jste tak skvělí a děláte mi hroznou radost, že to čtete. Vím, že vás tohle asi moc nebaví, protože tam pořád není Larry, ale uh... Není to jen o nich. Budu ráda, když budete číst dál. Ale občas tam bude asi i díl třeba jen o Aidnovy...