Love actually

3. díl

Harry's POV
Štěkot psa žádajícího o pozornost sílil a vytrhl mě z bezmyšlenkovitého zírání na vystrašené klubíčko.
Rychle jsem vběhl do sestřina pokoje a připnul tu bestii na vodítko, aby se nevyřítila jako neřízená střela za vyděšeným brunetkem.
Magnus se utišil a nechal se vypustit na zahradu, kde začal lovit vrabčáky a prohánět veverky, které sem zavítaly z blízkého parku. Jen jsem nad psiskem zavrtěl hlavou a šel za ustrašeným klubkem.
"Lou, jsi v pořádku?" šeptnul jsem a pomalu šel k němu, abych ho nevyděsil ještě víc. Přidřepl jsem si k němu v dostatečné vzdálenosti kvůli jeho fóbii z doteků a blízkosti cizích lidí. Louis mlčel, ale už přestal tlouct hlavou o zeď. Čekal jsem, že něco řekne, nebo uteče s panický křikem pryč, ale on udělal něco úplně jiného. A skvěle mě tím vyvedl z míry. Chvatně se mi vrhl kolem krku a povalil mě na zem. Přitulil se k mému teplu a obmotal celé tělo kolem mě jako koala kolem stromu.
"Zachraň mě," zakňučel jako malé dítě, které vidělo převlečeného čerta a tisklo se k nohám své mámy, aby jej nedala peklu.
"Shh, neboj se, Lou už je to pryč," uklidňoval jsem ho a s mateřským pudem si ho přitisknul pevně k sobě.
"Je to dobré, maličký," zašeptal jsem a konejšivě se s ním pohupoval ze strany na stranu a s úsměvem pozoroval, jak se pomalu uklidňuje v mojí náručí a jeho dech se vrátil do normálu. Čekal jsem, jestli něco řekne, nebo se odtáhne, ale on nic. Až po chvíli mi došlo, že usnul. Ten stres a strach ho musel pořádně unavit.
Zvedl jsem se s ním a nesl ho do své postele, aby se mohl pořádně vyspat. Byl lehounký a křehký stejně jako jeho chlapecky zranitelný vzhled.
Louis se přitulil k polštáři, který byl prosáknutý vůní mého jablečného šamponu. Jeho tenké rty se vytáhly do spokojeného úsměvu a dál v klidu chrupkal. Svlékl jsem ho z mokrého oblečení a nechal jsem mu jen deštěm nezmáčené boxerky. Zabalil jsem ho do teplé deky a opustil pokoj.
Sedl jsem si ke kuchyňskému stolu s černým čajem s mlékem a svým laptopem. Najel jsem na Google a podle Louisových příznaků hledal odpovídající nemoc, či psychickou disfunkci. Bylo mi jasné, že on je něčím vyjímečný a já o tom chtěl vědět víc, abych byl aspoň malinko v obraze.

Louis' POV
Probudil jsem se a zmateně se posadil na cizí posteli. Věděl jsem, že nejsem u sebe v pokoji, i když byla v místnosti tma. Mo je matrace je totiž středně tvrdá a tahle byla příliš měkká. Zjištění, že jsem někde bůhví kde mě vyděsilo. Ani jsem nevěděl, že jsem usnul. Shodil jsem ze sebe peřinu a šel zjistit, kde jsem. Rozespale jsem sešel schody a ocitl se v obývacím pokoji. Na ty obrazy jsem si vzpomínal. Prošel jsem do kuchyně a u stolu jsem našel Harryho. Oh, no jistě. Šel jsem s ním místo práce na čaj a..a pak..ten ošklivý zvuk toho psa.
"Harry?"promluvil jsem a přešlápl z nohy na nohu. Podle tmy venku už bylo pozdě a já přijdu pozdě na večeři. Večeře je přece vždy v šest. A já nikdy nechodím pozdě. Vše je špatně. Ten kudrnatý cizák mi narušuje můj systém. Znám ho sotva chvíli a už jsem odešel z práce dříve než jsem měl a moje večeře je už dávno studená. Zničil mi můj harmonogram a teď bude vše špatně. On nemá v životě žádný řád a snaží se ten svůj chaos vnést i do mého života, ale to mu nedovolím.
"Louisi, už jsi se vyspal?" usmál se na mě a otočil se na své židli mým směrem. Chvíli jsme přemýšlel, co mu říct, ale musel jsem od něj pryč. Potřeboval jsem se vrátit zpět ke svému řádu a na tohle malé vybočení z cesty zapomenout.
"Nemám tě rád," pronesl jsem a otočil se k východu. Bylo mi jedno, co mi na to odpoví. Chtěl jsem se jen vrátit domů k Aidnovi a k našim zavedeným pravidlům. Hnal jsem se k chodbičce a tam jsem se obul ignoruje fakt, že jsem jen v boxerkách a nějakém vytahaném svetru, který jsem si vypůjčil u Harryho v ložnici. Vyběhl jsem spoře oblečený do ulic a rozběhl jsem se po chodníku po mé levici, který vedl bůhvíkam. Netušil jsem kudy jsme sem přijeli a naprosto ztracený jsem bezmyšlenkovitě utíkal ulicemi a zahýbal do jiných ulic, kde mě jen napadlo.Hodiny akorát začaly odbíjet sedmou hodinu večerní a já měl hodinové zpoždění. Tohle se mi ještě nestalo. Bloudil jsem špinavými ulicemi a tělem mi prostupoval chlad a panická hrůza. Neměl jsem mobil a Aiden tu pro mě nebyl. Byl jsem sám a ztracený. Cítil jsem blížící se úzkost a zaběhl jsem do další uličky, která byla tentokrát slepá. Smrděla starými, tlejícími odpadky a výpary z kanálů. Kromě lampy, která zablikala a zhasla hned, jak jsem do uličky vběhl, tu byl už jen velký, špinavý kontejner. Začala mě přemáhat únava a v zoufalství jsem byl donucen si ustlat na špinavém chodníku posetém bakteriemi. Proklínal jsem toho kluka, co mě svedl na scestí a to kvůli němu jsem se právě ocitl tady. Lidé jsou špatní. Jen Aidnovi můžu věřit. Je to můj velkej brácha a on by mi nikdy neublížil...Má mě rád.

Zdravím, po dlouhé době tu ke další díl :) Sama s ním nejsem moc spokojená, ale prostě to tak je. Docela se mi šeré osobní život a bohužel to odnáší i mé psaní :( Jinak moc, moc děkuji za tolik přečtení a hvězdiček a komekomentářů! <3
All the love xx