Ve Stínu Křídel - Zastaveno na dobu neurčitou

Kapitola 3

Vykřikla jsem asi moc nahlas, protože se na nás otočila asi polovina studentů. „J-Jako ten James? Jak to myslíš?" Vykoktala jsem ze sebe už polohlasně. „No, ptal se po tobě, jestli dneska přijdeš do školy." „Proč by to dělal?" „Já nevím. Třeba, protože tě má rád?!" Řekla Amber a potutelně se usmála. „Am!" Okřikla jsem jí. „Tohle není sranda! Já tomu vážně nerozumím." „Ty seš nemožná!" Vypískla Amber a začala se smát. „Když za mnou přišel a ptal se na tebe, tak se při tom usmíval. To by mohlo znamenat jediné... Jéééé to je tak rozkošné! Sophie a James, Sophie a James, Sophie a..." „Měla by ses přestat koukat na ty romantický slátaniny! Úplně ti to už vyžírá mozek." Řekla jsem mezitím, co si Amber pořád zpívala tu nemožnou písničku. „No dovol!" Osopila se na mě. „Nejsou to žádný slátaniny!" „Ach." Povzdechla jsem si a otočila se. „Měli bychom jít. Za chvíli bude zvonit." „Dobrá kapitáne!" Řekla Amber a s úsměvem vyběhla za mnou. Protočila jsem oči a šla do třídy.

Pořád jsem přemýšlela nad tím, co mi Amber řekla. A najednou mi do sebe všechno zapadlo. Vždy, když mě idioti uráželi, James tam buď nebyl a nebo jenom přihlížel. A to před školou, se opravdu díval na mě. „Asi bych si s Am opravdu měla pustit nějakou tu slátaninu, abych tomu všemu rozuměla." Řekla jsem si pro sebe.

Dorazily jsme do třídy. Šla jsem k mojí lavici a podívala se dozadu. Jakmile jsem spatřila Jamese, ucítila jsem, jak mi hoří tváře a hlavu zase sklopila. „Ty se červenáš!?" „Ne!" „Ale jo!" „Ne, ne. Nečervenám se!!!" „Ale jo, jo, červenáš!" Řekla Amber a já na ní vrhla nenávistný pohled. Ona mi ho však oplatila ještě jasnějším úsměvem.

Když zvonek ohlásil konec školy, rychle jsem si zbalila svoje věci a vyrazila ze třídy, abych se nemusela potkat s Jamesem. „Co to děláš?! Počkej!" Vykřikla Amber, která si ani nestihla věci uklidit a tak je musela nést v náručí. „Počkej!" Zavolala ještě jednou a já jsem sledovala jak za sebou nechává cestičku sešitů, učebnic a propisek. „Tak alespoň zpomal!" Zastavila jsem se a Amber ke mně doběhla celá udýchaná. „Pojď, musíme jít." Vzala jsem Amber za předloktí (v rukách pořád svírala zbytek učení) a odtáhla jí ke skříňkám. „Co to-." „Nechci se potkat s Jamesem." „Proč?" „Protože-." „Ahoj." S Amber jsme se otočily a já viděla jak Amber celá ztuhla. Před námi stál David.
„Našel jsem tvoje sešity, tak jsem si řekl, že ti je vrátím." „D-d-děkuji." Vykoktala ze sebe Amber a převzala si od něj všechno učení. „Nechtěla by jsi dneska někam jít?" Koukla jsem se na Amber a vyděla, že skoro ani nedýchá. „J-jo, půjdu moc ráda." Řekla nakonec a já jsem se v duchu musela smát. „Tak já vás nebudu rušit." Řekla jsem a vyšla ze školy.

Stála jsem u plotu a zandavala si věci do tašky. „Doufal jsem, že na tebe narazím." Ozvalo se mi těsně u ucha a já nadskočila. „A-ahoj Jamesi. Amber mi říkala, že ses po mně ptal." „Jo, ale chtěl jsem s tebou mluvit v soukromí. No, chtěl jsem se zeptat, jestli by jsi nešla třeba na zmrzku nebo někam ven?" Najednou jsem vyprskla smíchy. „Já věděl, že to nemám říkat." „Ne, ne promiň. Jenom, že už se mi to dneska jednou stalo." „Co? Někdo tě pozval ven?" „Ne mě ne, ale Amber. Je to docela vtipný ne?" „No, když myslíš. Tak co? Šla by jsi?" Mozek mi pracoval na plný obrátky, ale nakonec jsem usoudila, že tím nemůžu nic zkazit. „Tak jo." „Ok. Máš čas zítra odpoledne?" „Jo, tak se sejdem tady před školou?" „Tak platí."

Šla jsem domů s úsměvem na tváři. Něco mě hřálo u srdce a bylo to moc příjemné. Nechtěla jsem se s ním potkat, protože bych nevěděla co mám dělat, ale podle mého názoru, jsem tu situaci zvládla docela dobře. Tahle myšlenka mě dovedla k ještě většímu úsměvu. Takhle krásně jsem si vykračovala, až jsem před sebou viděla obrovský černý chumel. Pomalu začínala zima a já si všimla, že ten velký černý chumel jsou schromažďující se havrani. Je to zvláštní, nikdy jsem si jich vůbec nevšímala. Rozhodla jsem se je ignorovat a šla dál, ale najednou se hejno zvedlo a mířilo přímo na mě. Chvíli jsem je pozorovala, ale když byli už nebezpečně blízko, jsem začala utíkat. Běžela jsem podél dlouhého plotu až jsem dorazila na nějakou louku. Neodvážila jsem se zastavit a tak jsem běžela dál. V okamžiku, kdy jsem si myslela, že vypustím duši, jsem byla nucena zastavit, protože se předemnou objevila nějaká budova válcovitého tvaru a vedle ní se nacházel malý dřevěný domeček. Před tím vším byla cedule s nápisem: Soukromá Laboratoř Dr. Wilsona

Doufám, že tato kapitola byla trochu lepší než předchozí dvě.
Kdyžtak zanechte nějaký komentář nebo vote.