Ve Stínu Křídel - Zastaveno na dobu neurčitou

Kapitola 9

Běžela jsem chodbou ven ze školy. Skoro jsem neviděla přes slzy, které mi stékaly po tvářích. Jak mi to mohl udělat? A já hloupá jsem si myslela, že to byla láska. Už nikdy nikomu tak lehkomyslně neotevřu svoje srdce.

Doběhla jsem domů a Annie se na mě udiveně zadívala. „Zavolala bys, prosím, do školy? Není mi nějak dobře," zalhala jsem zatímco jsem zadržovala pláč. „D-dobře," řekla stále zaražená Annie a už už vstávala od stolu, aby mě šla zkontrolovat. Musela jsem vypadat, že se za chvíli složím. „Zůstaň sedět, já to zvládnu!" zavolala jsem z poloviny schodiště a zbylé schody pak brala po dvou. Doběhla jsem do pokoje, zamknula, skočila do postele a rozvzlykala se.
-
Hádala jsem, že můžou být čtyři hodiny odpoledne a škola už skončila. Po vyčerpávajícím pláči jsem musela usnout, jednu ruku pod hlavou a podpírající polštář, na kterém byl mokrý flek vykreslující můj obličej, druhá ruka mi celou dobu vysela přes okraj postele, takže mě teď pořádně brněla. Celá rozlámaná jsem se tedy zvedla a namířila jsem si to do koupelny. Otevřela jsem dveře a málem jsem leknutím uskočila. Kdo vymyslel dát hned naproti dveřím zrcadlo?? Samozřejmě že jediná věc, které jsem se tak lekla byl můj obličej. Na opuchlé oči, oslintanou tvář a zacuchané vlasy nebyl zrovna pěkný pohled.

Tak si to shrneme - parta idiotů si ze mě dělá srandu. Zraní mě kluk, u kterého jsem byla tak blbá, že se do něj hned bezhlavě zamilovala a teď vypadám jako bych byla první opice, která díky evoluci konečně povýšila na homo habilis. A dost! Nebudu se tím takhle užírat! To bych rovnou mohla zůstat navždy doma a litovat se. Rozhodla jsem se si dát sprchu a zítra půjdu do školy plná sebevědomí a odhodlání.

Večer jsem seděla na posteli, z repráku se ozýval můj mix relaxačních písniček a já před sebou měla oblíbenou knížku. Ideální večer by z toho snad udělal už jen hrnek s horkým bylinkovým čajem. V tu chvíli někdo zaklepal. Ztlumila jsem muziku a dala pokyn, že dotyčný může vstoupit. Byla to Annie a držela hrnek. „Přinesla jsem ti heřmánkový čaj, je dobrý na nemoci," řekla s úsměvem. „Můžu se k tobě posadit?" „Jasně!" a brajíc jí hrnek z rukou jsem dodala: „Ty víš, jak mi zpříjemnit večer, viď?" Usmála se na mě. „Dnes se u nás stavoval nějaký mladý pohledný gentleman a ptal se, jestli jsi doma. James se jmenoval mám takové tušení." Když jsem zaslechla to jméno, tak ve mně hrklo. V duchu jsem se uklidňovala. Nemůže mě rozhodit jenom když uslyším jeho jméno. „J-jo?" dostala jsem ze sebe. „A co jsi mu řekla?" „Že ti není dobře a aby přišel někdy jindy." „Ne..." řekl můj slabý hlásek dřív, než jsem stihla zavřít pusu. „Stalo se snad něco mezi tebou a tím chlapcem?" zeptala se Annie s mateřskou láskou v očích. „Nic, co by stálo za řeč," prohodila jsem a snažila se o úsměv. Očividně jsem neuspěla. „Něco tě trápí, mně to můžeš říct."

A tak jsem Annie všechno pověděla a někdy ke konci mého vyprávění jsem si všimla, že mám zase mokrý obličej. Annie se na mě celou dobu dívala a měla tak uklidňující a chápavý pohled, že jsem na chvíli na všechny problémy zapomněla. Vrhla jsem se jí do náruče a začala jí brečet na rameni. Jednou rukou mě objala a druhou mě hladila po vlasech. S hlavou stále na jejím rameni jsem řekla: „Děkuju, mami, že jsi mě vyslechla." Na jediný okamžik jsme se obě zarazily, ale ona mne pak k sobě přitiskla ještě víc. To bylo poprvé v životě, co jsem ji takhle oslovila. Když se odtáhla, měla taky slzy v očích. Vstala a přešla ke dveřím. „Tak dobrou ty moje beruško a krásně se z toho vyspi," řekla a už za sebou zavírala. „Mám tě ráda, Annie, a ještě jednou ti děkuji." Usmála se na mě a zavřela.

Jediné, na co jsem se zmohla bylo lehnout si do postele a koukat se na strop. Na čaj a knížku jsem úplně zapomněla. Tok mých myšlenek mě dovedl až k řece plné snů.
-
Ráno jsem vstala a měla jsem dobrou náladu, dobré znamení. Oblékla jsem se, ani jsem neměla sílu se malovat a seběhla jsem dolů. Tam už na mě na stole čekala snídaně a u kuchyňské linky stále usměvavá Annie. Všechno probíhalo jako každý den, jakoby se včerejší rozhovor vůbec neodehrál. Rozloučila jsem se a vyrazila do školy.

Již tak známý obchod jsem minula bez povšimnutí a zanedlouho dorazila k hlavní bráně školy. Vešla jsem do budovy a zamířila ke své skříňce. Co se ale nestane holce s tak nesmírným štěstím jako jsem já, před mojí skříňkou stál James v celé svojí kráse. Tmavé vlasy mu povlávaly ve větru, i když jsme byli uvnitř. (Jak je to vůbec možné?) A ta jeho černá kožená bunda mu zatraceně sekla. Zahlédla jsem ho zdálky a srdce mi poskočilo. Věděla jsem, že dlouho ta stavidla neudržím. Takhle přitrouble jsem tam stála dobrou minutu a pak se to stalo.

James mě zahlédl.

Jak jsem slíbila, tak se stalo. Další můj pokus o pokračování v tomto těžce nepromyšleném příběhu. Tato část je více emotivní, tak doufám, že se líbila.
Omlouvám se za případné chyby a těm, kteří to náhodou četli od začátku a došli až sem se hluboce omlouvám za chyby v předchozích kapitolách... a že jich tam je požehnaně.
Budu ráda za vaše názory a připomínky.
Srdečný pozdrav posílá theonewithsofthair.