Ve Stínu Křídel - Zastaveno na dobu neurčitou

Kapitola 5

„Co se nemělo stát?!" Civěla jsem do deníku a v hlavě jsem měla pěkný zmatek. „Haló!!! Je tady někdo?" Ozval se něčí hlas. Nedokázala jsem ho identifikovat, ale určitě to byl mužský hlas. Rychle jsem zhasla baterku a schovala se za nějaké vysoké bedny. Slyšela jsem vzdychnutí a šouravé kroky, co jdou zpátky ven. Muž za sebou zavřel dveře a... CVAKL ZÁMEK!!! Chvíli jsem počkala a rozeběhla se ke dveřím. Ať jsem se snažila sebevíce nemohla jsem je otevřít. „No super, teď to asi nebude jenom zrezivělý zámek, ale je opravdu zamčeno. JÁ jsem tady zamčená!" Přepadla mě panika. Začala jsem pobíhat sem a tam a nadávat si. „Proč jsem se mu neukázala? Možná bych měla malý průšvih, ale nemusela bych tady trčet v tom zatuchlim prostředí. Kdyby tady aspoň šlo otevřít okno! OKNO!!! Proč mě to nenapadlo dřív? Místo pobíhání jsem mohla vymyslet jak se odtud dostat." Mluvila jsem si sama pro sebe, protože ve stresových situacích vždy trpím samomluvou. Jak se tam ale dostanu? Okno je nejmíň tři metry nad zemí. Ohlédla jsem se za sebe a uviděla ty vysoké bedny, za které jsem se předtím schovala. Napadlo mě, si z nich udělat schody. Přistavila jsem bedny k sobě tak, aby utvořili vzestupnou cestičku a začala jsem na ně lézt. Lezlo se mi docela šatně, protože jsem v jedné ruce držela mobil, kterým jsem si svítila a ve druhé Wilsonův deník. Vylezla jsem nahoru a otevřela okno. Trochu se mi zamotala hlava, když jsem se podívala dolů. Byla to pěkná vejška! „Jak se teď dostanu dolů?" Ptala jsem se, ale věděla jsem, že mi nikdo nepomůže a řešení tohoto problému musím najít sama. Pod sebou jsem viděla hromadu černých pytlů s odpadkama, teda alespoň doufám, že to jsou odpadky. Nezbývá mi nic jiného než skočit a doufat, že můj pád ty odpadky trochu zmírní. „Na tři. Raz, dva, TŘI!" To už jsem padala dolů a blížila se k zemi. Jediné co jsem cítila byl tvrdý náraz, ale ne tak tvrdý jako na čistou zem. Díkybohu za ty pytle. Ještě chvíli jsem tam ležela a těžce oddechovala. Nakonec jsem se zvedla a odbelhala jsem domů.

„Kde jsi se tak zřídila?!" Propalovala mě svýma modrýma očima Annie. „Promiň, šla jsem domů a nevšimla si díry v silnici." Zalhala jsem jí. „Tak já ti to zavážu." „Ne, to nemusíš!" „Ale ano, musím!" Annie skoro až vykřikla. Uznala jsem, že bude lepší se s ní nezaplést do nějaké hádky a tak jsem si poslušně sedla na pohovku. Annie přinesla obvazy a stáhla mi jimi zraněnou nohu. „Děkuju." „Pro mojí princeznu cokoliv." Usmála se na mě. „Annie, už nejsem malá holka!" „Promiň, mně se to ale líbí." Na to jsem se zvedla, ale Annie mě hned posadila zpátky. „Nikam nepůjdeš. Musíš zůstat sedět, dokud se ti to trochu nezahojí." Překřížila jsem ruce na prsou. „A zítra do školy?" „Uvidíme jak ti bude." „Ale já mám zítra..." „Co máš?!" „Ne nic." „Ty máš nějakýho kluka!" „Ne nemám." „Já to poznám!" Řekla Annie a mrkla na mě. Dala jsem oči v sloup a Annie si dál nevšímala. Z tašky jsem vytáhla mobil a sluchátka a pustila si písničky.

Stála jsem před skříní a vybírala si oblečení do školy a na odpoledne s Jamesem. Po dlouhém přemýšlení jsem popadla černé legíny, bílé tričko, nadýchanou červenou sukni a tmavě modré sáčko, protože mě dost tlačil čas. Rychle jsem na sebe hodila řasenku a krásně vonící lesk na rty. Seběhla jsem dolů ze schodů a chystala se odejít, když v tom mě zastavila Annie a usmála se. „Dnes ti to nějak sluší." „Mám normální oblečení, které nosím vždycky." Odsekla jsem. „A teď už musím jít, jdu pozdě." Vyšla jsem z baráku. Cestou jsem se zastavila v obchodě a koupila si žvýkačky. Dnes se náš známí, Marek, choval docela divně. Na nic jsem se ho ale nestihla zeptat, protože měl hodně práce.

Seděla jsem v lavici a hlavu jsem měla podepřenou rukama. Najednou jsem nad sebou viděla někoho stát. Zvedla jsem hlavu a tam stál James. „Je ti něco?" Zeptal se mě ustaraným hlasem. „Ne, ne nic. Jenom mě trochu bolí hlava." Odpověděla jsem, ale hlava mě nebolela. Celou dobu jsem přemýšlela nad včerejškem a dneškem ráno. „A odpoledne to platí?" „Jo všechno je OK. Už se těším." Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

Prošla jsem kolem skříněk a ven ze školy. U brány stál James opřený o plot a vítr si pohrával s jeho hnědými vlasy. Myslela jsem si, že se na místě rozteču. „Ahoj." „Ahoj." Pozdravila jsem ho nazpátek. „Půjdeme?" „Tak jo." Odpověděla jsem a vyrazili jsme.

Po delší době je tu další kapitola! (No jo, Vájinka je trochu líná.😄)
Pište komentáře nebo vote. (Jsem ráda aspoň za něco.😊)
Vaše Vája😋