Ve Stínu Křídel - Zastaveno na dobu neurčitou

Kapitola 7

Jeho zavalitou postavu bych poznala kdekoliv. Marek! Co tady sakra dělá Marek?! Skláněl se nad tou krabicí, ve které jsem se předtím přehrabovala já. Snažila jsem se trochu přiblížit. Už jsem chtěla překročit práh, když v tom... jsem se rozplácla jak široká, tak dlouhá na studenou podlahu. To snad není možný!!! Já zakopnu o vlastní nohy v takhle důležitý moment!!! To se opravdu může stát jenom mně!!! Slyšela jsem kroky. Marek se přibližoval pořád víc a víc. Začala jsem panikařit. Zvedla jsem se a po čtyřech se snažila doplazit někam, kde bych se mohla ukrýt. Cítila jsem, jak mi světlo z Markovy baterky olizuje paty a já si myslela, že jsem mrtvá. Zvedla jsem hlavu a předemnou stála bedna, přes kterou byla přehozená deka. Rychle jsem se do ní schovala a modlila se, aby ho nenapadlo se sem podívat. Jenomže, při mém štěstí jsem viděla, jak se deka odhrnuje. Přestala jsem dýchat a namáčkla se do opačného rohu bedny. Zavřela jsem oči. Nic se nestalo, tak jsem je znovu otevřela. Deka splývala s rámem bedny a nikde nebyla zmačkaná. Vypadalo to, jakoby se tady nic neodehrálo. Rozhodla jsem se tedy počkat, dokud si nebudu stoprocentně jistá, že venku nikdo není. Zůstat v té bedně, byla ta nejrozumnější věc, co jsem do teď udělala.

Přemýšlela jsem o tom, co se teď stalo. Je možné, že by Marek mohl být Dr. Wilson? Ne, ne, ne! To nemůže být pravda! Ale sama jsem tomu nedokázala moc uvěřit. Všechny okolnosti nahrávaly faktu, že Marek je doktor.
1) Dveře byly zamčené a on musel mít klíče.
2) Včera se choval divně.
3) Kdyby něco netajil, tak by tady nebyl.
4) A nakonec, samotná skutečnost, že tady byl, že tuhle laboratoř vůbec zná.

Už jsem tam seděla pěknou dobu, tak jsem opatrně odhrnula tu deku, která byla dost zaprášená a vylezla ven. Nikdo už tam nebyl. „Uffff." Spadl mi kámen ze srdce a já se vydala směrem ke dveřím. U dveří jsem se zarazila. Otočila jsem se na patě a zamířila k té krabici, ve které jsem našla doktorův deník. Přišla jsem k ní a otevřela ji. Byla prázdná. Marek si musel odnést všechny nákresy, které jsem si nestihla prostudovat. Tohle bylo už moc. Teď už jsem doopravdy byla přesvědcěná o tom, že Marek je doktor Wilson. Jen doufám, že nezjistil, že jsem tam byla.

Dorazila jsem domů a šla si lehnout. Neměla jsem náladu na to, abych se bavila s Annie o naší společné dovolené. Sundala jsem si klíček z krku a odemknula zásuvku. Vyndala jsem z ní deník a položila se na postel. Jednu ruku jsem si dala za hlavu a druhou jsem držela deník ve vzduchu a tupě na něj zírala. Přehrávala jsem si v hlavě celý dnešní den. Viděl mě Marek nebo ne? Co James, ví o tom? A je Marek opravdu ten, kdo vynalezl SPLZ? Bylo to až moc otázek a žádné odpovědi a tak mě pohltila tma.

„Vstávej, vstávej!" Překulila jsem se na druhý bok a uviděla Annie jak se na mě zubí. „Hmmmm." Zmohla jsem se jenom na takovou odpověď. Otočila jsem se zpátky a úplně celá se zakryla peřinou. „Ale notak! Vstávej už, jinak přijdeš pozdě." S těmito slovy ze mě peřinu strhla a já byla donucena dojít do koupelny. Zvažovala jsem, jestli se nemám hodit marod, ale nakonec zvítězila touha vidět Jamese. Sešla jsem ze schodů a sedla si ke stolu. „Těšíš se na dovolenou?" „Hmmmm." Odpověděla jsem tupě a upila z čaje. „Není ti něco? Dneska nevypadáš moc dobře a jsi celá bledá." „Ne, jsem v pořádku. Asi bych se potřebovala víc prospat." „Aha, tak to dnes ve škole zvládni." „Budu se snažit." Vzala jsem si tašku a vyšla ven. Napadlo mě, že bych mohla vyzvednout Jamese.

Stála jsem před obchodem. Mám tam jít? Nakonec jsem vešla dovnitř a uviděla Marka. Zamířila jsem k němu. „Ahoj, je tady James?" „Ano je. Mohla by jsi se mnou na chvilku jít támhle dozadu?" Nevěstila jsem z toho nic dobrého, ale nechtěla jsem se chovat podezřele a tak jsem jenom přikývla.

Dovedl mě do skladu a tam mě přimáčkl ke zdi. „Co o tom víš?!" Zařval na mě. „Řekni mi co všechno ses dozvěděla."
„J-já nevím o čem to mluvíš." A je to v háji! Včera mě musel vidět. „Nelži! Ty moc dobře víš o čem mluvím. Co jsi tam dělala." „Nic! Přísahám!" „Zeptám se tě naposledy. Co všechno ses dozvěděla a kde je ten deník?!" „Já opravdu nevím." Už, už otevíral pusu, ale najednou mě pustil a začal se usmívat. Mířil k nám James. „Ááá, tady jsi. Chtěl jsem ti říci, že už jdu a ahoj Sophie, tebe bych tady nečekal." Usmála jsem se na něho. „Myslela jsem, že bychom mohli jít do školy společně." „Jo, mě napadlo to stejný. Tak vyrazíme? Nechtěl bych přijít pozdě." „Jo, ani já ne." Vykročil jako první. Udělala jsem krok, ale Marek mě chytil za ruku a donutil mě se na něho podívat. V jeho šedivých očích převládal vztek. „Budu chtít odpovědi." Hodila jsem na něho škleb a vysmekla se mu. Dohonila jsem Jamese a chytla ho za ruku.

Je zvláštní, jak jedna věc dokáže dobré známé přeměnit na rivaly.

Už jste nečekali, že by mohla přijít další kapitola a hle! Další kapitola je na světě.😉
Děkuju moc za votes, komentáře a jsem hrozně ráda za překonání 100 reads. On si asi někdo řekne, že je to poměrně malé číslo, když někdo má 100K reads, ale mě to hrozně potěšilo.😊
Ještě jednou moc děkuji.
Vaše jajinkachocholka👻