Ve Stínu Křídel - Zastaveno na dobu neurčitou

Kapitola 6

Šli jsme parkem a já jsem se na něho podívala. Měl spokojený úsměv na tváři a díval se někam před nás. „Kam mě vezmeš?" „Nech se překvapit." Odpověděl a mezi námi se rozhostilo ticho. Slyšela jsem jenom švytoření ptáků kolem na stromech. Najednou jsem ucítila lehký dotyk na prstech. Sklopila jsem hlavu a uviděla jeho ruku jak se natahuje pro tu mojí. Začala jsem se červenat a tak jsme šli ruku v ruce do té doby, než jsme stáli před cukrárnou. Vešli jsme dovnitř a sednuli si ke stolku pro dva u zdi. „Máte vybráno?" Zeptala se nás servírka s úsměvěm. „Dal bych si kávu a šlehačkový dort." Řekl James a podíval se na mě. „Já Vás poprosím jeden čaj a čokoládový dort." „Hned to bude." Odpověděla nám servírka a odcupitala pryč.

„Co tvoje rodina?" Zeptal se mě James. „Mám nevlastní rodiče a žádného sourozence." Řekla jsem a vzápětí se ho zeptala na to samé. „Nerad o nich mluvím." Sklopil zrak a jeho krásný úsměv se mu vytratil z tváře. Nastalo ticho, které po chvíli přerušila servírka. Postavila přede mě zelený čaj a čokoládový dort, na který se mi už zbíhaly sliny a před Jamese šlehačkový dort a kávu. „Hm, ten tvůj vypadá dobře." Usmál se. „Ten tvůj taky." Odpověděla jsem a také se usmála. „Chceš ochutnat?" Zeptal se mě James a už se natahoval s vidličkou, na které byl kousek dortu a navrchu byla šlehačka. V poslední chvíli mu nějak poskočila ruka a já měla šlehačku po celém nose. „Jééé promiň!" Zašklebil se na mě a začal mi šlehačku jemně utírat ubrouskem. „Nic se nestalo." Řekla jsem a cítila jak mi znovu hoří tváře. Zvedla jsem oči a střetla se s jeho krásnýma hnědýma. Rychle jsem si od něho přebrala ubrousek a dočistila se sama.

Zbytek sezení v kavárně už dopadl normálně. (Hele, ono se to rýmuje!😂) Při odchodu za mě James zaplatil a vyšli jsme ven. Procházeli jsme se po ulici, když v tom jsem zahlédla blonďaté vlasy mé kamarádky Amber a tak jsem se přikrčila za nejbližší popelnice a stáhla Jamese s sebou. „Co děláš?!" Vrhl na mě nechápavý pohled. „Pst! Vysvětlím ti to později." Odpověděla jsem mu na jeho dotaz a už ho táhla zpátky do parku, protože jsem věděla, že Am má namířeno do obchodu s oblečením, který je na druhou stranu. Prokličkovali jsme mezi několika telefonními budkami, poštovními schránkami a dalšími popelnicemi, než jsme se mohli ukrýt mezi stromy. „Promiň, ale zahlédla jsem Amber a nechtěla jsem, aby nás viděla." „Ty se stydíš za to, že jsi byla se mnou na rande?" Po tom, co jsem slyšela slovo "rande" se mi zvedly koutky do mírného úsměvu. „Ne, ne vůbec, ale Am je taková, že když jí to řekneš, tak už tě nepustí ke slovu a pořád o tom básní a ptá se tě na všechno možný..." V tom mě umlčely Jamesovi teplé rty, které se přitiskly na ty mé. Vykulila jsem oči, ale hned jsem se uvolnila a ovinula mu ruce kolem krku. James mě jednou rukou obejmul a druhou mi zajel do mých kaštanových vlasů. Chvíli jsme tam tak stáli a pak jsem se odtáhla. Nevěděla jsem, co mám říci a tak jsem se jenom usmála. On mi úsměv oplatil, chytil mě za ruku a společně jsme vyšli z malého lesíku.

Došli jsme na křižovatku, která vedla k mému domu. „Tady se stebou musím rozloučit." Řekla jsem a vyrazila směrem domů. „Počkej! Můžeme jít ještě chvíli společně, protože já musím jít domů taky tudy." Zavolal na mě a chytl mě za ruku. Šli jsme ještě chvíli a povídali si, až jsme zastavili u Markova obchodu. „Tady už se musíme opravdu rozloučit." Řekl a otevřel dveře od obchodu. Koukala jsem na něho vyjeveně. „T-tady bydlíš?" Zeptala jsem se a dál na něho zírala. „Jo bydlím. Můj strýc je majitelem obchodu a sem jsem se nastěhoval před dvěma roky." „Aha. A ty nebydlíš se svými rodiči?" James posmutněl a já takové hloupé otázky zalitovala. „Sice jsem ti to nechtěl říkat, ale čert to vem. Když už ses mi svěřila ty, proč bych se ti nemohl svěřit i já?" Řekl James a mně se ulevilo. „Před dvěma roky nám shořel dům a mý rodiče s ním." „To je mi moc líto." Přišla jsem k němu a obejmula ho. „To nemusí. Ty za nic nemůžeš." Řekl a obejmutí mi oplatil. Rozloučili jsme se a já nakonec vyrazila domů.

Sundala jsem si sako a vlezla si do postele. Z tašky jsem vytáhla doktorův deník a celé si to přečetla ještě jednou. Hrozně mě štvalo, že tam chyběla ta jedna pitomá stránka. Otázky se mi proplétaly hlavou jako šílené. Už jsem to nemohla vydržet. Zvedla jsem se, deník uklidila do zásuvky na zámek a klíček jsem si navlékla na šňůrku a pověsila si ho na krk. Sešla jsem schody a uviděla Annie jak stojí za plotnou a pobrukuje si nějakou písničku. Nerada jsem jí rušila, ale musela jsem. „Ahoj Annie. Můžu jít na chvíli ven?" Otočila se na mě a na tváři měla hodně spokojený úsměv. „Ale samozřejmě, že ano princezno moje." Řekla a já už jsem se chystala říci něco na protest, ale pak jsem se zarazila. „Můžu?" „No ano." „Stalo se něco?" Zeptala jsem se, protože jsem viděla, že kdyby mohla začala by skákat radostí a navíc, takhle pozdě mě nikdy ven nepouští. „Volal Michael, že dostal na týden dovolenou." „To je super!" Vykřikla jsem a běžela jí obejmout. „No a my jsme si říkali, že bychom mohli jet někam na dovolenou." „To by bylo ještě víc super." Odtáhla jsem se a šla ke dveřím. „Ale vrať se v nějakou přijatelnou dobu." „Jasně!" Zavřela jsem dveře a poskočila si. Zase budeme všichni pohromadě.

Došla jsem před laboratoř a uviděla otevřené dveře. Pomalu jsem se k nim připlížila a nakoukla dovnitř. Stál tam on.

Je tu další kapitola! (Ééééj!)
Omlouvám se, že je to trochu o ničem, ale mám teď nějakou tu spisovatelskou krizi.😉
Co myslíte, kdo stál v laboratoři?
Vaše jajinkachocholka👻