Ve Stínu Křídel - Zastaveno na dobu neurčitou

Kapitola 10

Jeho oči se setkaly s mými. Nedokázala jsem se pohnout. V hlavě mi zněl alarm v podobě jediného slova: uteč. Jenže nohy jakoby se mi zapustily do země. Mířil ke mně. Přibližoval se neskutečně pomalu. Všechno kolem bylo zpomalené. Kromě mého srdce. Tlouklo, až mi připadalo, že každou chvíli vyskočí z hrudi. Aspoň bych nic necítila. Jenže ten zatracený orgán zůstal tam, kde by se měl vyskytovat. Moje jediná naděje na záchranu, v podobě zástavy srdce, se rozplynula. Přes své, zatím ještě suché, oči jsem viděla, že je metr ode mě. Noha se pohla. Avšak teď už bylo pozdě na předstírání neopětovaného očního kontaktu.

„Potřebuju s tebou mluvit," přerušil hlas zmatek v mé hlavě. Jeho hlas. Jeho sladký a dokonalý hlas. Ten seběvědomý pohled mě rozčiloval, protože já oproti němu vypadala jako někdo, komu právě přejeli kočku.
Jediné, na co jsem se zmohla byla odpověď o délce dvou slov: „Já ne," pak se mi hlas zlomil. Sebrala jsem dost sil, abych donutila tělo se otočit a odejít, jenže James mě chytil za paži. „Nech. Mě. Být!" procedila jsem mezi zuby a prudkým škubnutím se mu vytrhla. Jakmile jsem byla volná, utíkala jsem.

Když jsem si byla jistá, že jsem z dohledu a nikdo jiný mě nevidí, seběhla jsem po schodech k malé místnůstce na druhém konci školy. Sáhla jsem po klice a vpadla dovnitř. Byla tam tma. Zády jsem se opřela o dveře a sjela na podlahu. Po tvářích se mi kutálely slzy. Už zase. Poslepu jsem tápala po zipu na svém batohu. Nahmataným poutkem jsem otevřela kapsu a vyndala mobil. Zapnula jsem baterku - byla jsem v úklidové místnosti. Tady mě snad nikdo hledat nebude. A taky že nehledal.

Dnešní den ve škole jsem z poloviny strávila na dámských záchodech, abych se co nejvíce vyhnula Jamesovi. Po vyučování jsem se vydala domů. Mířila jsem k našemu baráku a na plotě jsem zahlédla sedět havrana. Havran?! Podivně mě pozoroval, jako by mi chtěl něco sdělit. „Já ti ale nerozumím, ty blbej ptáku!" zakřičela jsem na něj, i když jsem věděla, že on to má s tím porozuměním úplně stejně.

Rozrazila jsem domovní dveře a vyběhla po schodech do svého pokoje. Zpod trika jsem vytáhla klíček a odemknula šuplík v mém stole. Pod dalšími věcmi se schovával vědcův deník. Přes všechny ty události v době, kdy jsem měla vymytý mozek kvůli klukovi, jsem zapomněla na celý ten případ s laboratoří a doktorem. Zapomněla jsem dokonce i na Marka a jeho varování. Takhle to nemůžu nechat, musím o tom zjistit víc.
-
Druhý den ráno jsem zůstala doma s předstíranou nevolností - za tento týden už podruhé - a rozhodla jsem se, že navštívím Markův dům. Ovšem on o tom nebude mít ani tucha.

Vylezla jsem oknem na střechu, která se svažovala blíž k zemi. Když se moje boty blížily k okraji, opatrně jsem se chytla okapu a přehoupla se přes něj, až jsem nohou zavadila o dřevěnou mřížku na popínavé rostliny. Po ní jsem sešplhala jako po žebříku a rozběhla se směrem k Markovu obchodu. Snad poprvé v životě jsem byla vděčná za svoji drobnou postavu. Být o kousek větší nebo širší, ta dřevěná věc a okap by mě neudržely.

Díky občasnému popoběhnutí jsem se za necelých pět minut přišourala k obchodu a domu v jednom. Vchod do potravin byl z jedné strany, blíže k hlavní silnici. Mě ale zajímaly vchodové dveře do baráku, které ležely na opačné straně.

Tak, aby mě nikdo neviděl, jsem došla ke vchodovým dveřím a vzala za kliku. Bylo zamčeno. Co jsem čekala? Že Marek nechá odemčené dveře, které by křičely: pojďte si mě vykrást? Přemítala jsem, co bych měla udělat. Vzpomněla jsem si na všelijaké špionážní filmy, kde zamčené dveře otevírali kreditkou nebo pinetkou do vlasů. Na první variantu jsem opravdu nepomyslela, když jsem slézala ze střechy, ale neposlušné vlásky na vrchu hlavy jsem si vždycky spínala sponkami nebo pinetkami. Jedna nula pro mě.

Vyndala jsem si z vlasů černou pinetku, roztáhla jí a vložila do klíčové dírky. Jelikož jsem neměla tušení, jak bych měla postupovat, kroutila jsem sponkou a neustále ji mírně vytahovala a zase zandavala zpátky. Připadala jsem si jako v mission impossible. Dokonalost by tomu dodávalo snad jen to, kdybych já byla vysoká a opálená bruneta a měla bych po boku mladého Toma Cruise. (Vážně, mladý Tom Cruise je hot.)

Připadala jsem si směšně. Dřepěla jsem u toho zámku dost dlouho na to, aby mi to, místo dobrodružné, připadalo trapné. Z uvažování nad touto dost divně vyhlížející situací a přehráváním si filmů z osmdesátek, mě vyrušilo cvaknutí zámku. Už jsem nevěřila, že by se mi to mohlo podařit.

Pomalu jsem otevírala dveře. Se zjištěním, že je vzduch čistý, jsem se narovnala a zavřela za sebou. Stejně jsem ale našlapovala potichu, jen tak pro jistotu.

Marek měl ložnici v prvním patře. Tuto informaci si moje mozkové závity uchovaly ještě z dob, kdy jsme sem chodívali na návštěvu. Dále můj bystrý mozeček vydedukoval, že věci, které by chtěl Marek utajit, by schovával právě tam. Potichu jsem vylezla do schodů a zamířila k jeho dveřím.

Když jsem vkročila do jeho pokoje, očima jsem rychle přejela celou místnost. Za dveřmi u protější stěny manželská postel, hned vedle, nalevo od postele, skříň a u vedlejší stěny psací stolek s jednou velkou zásuvkou. Vyrazila jsem ke stolku a otevřela zásuvku. Vykoukla na mě hromada papírů. Tohle budu probírat hodiny! Zabědovala jsem a hrábla pro první štos.

Přes otevřené okno jsem uslyšela kroky a hlasy. Nakoukla jsem přes sklo a uviděla Marka a... Papíry mi vypadly z rukou. To přece nemusí nic znamenat. Annie si jde určitě dát jenom kafe a popovídat si. Začalo mi bušit srdce. Stála jsem jako zmražená, ale jakž takž jsem se donutila sesbírat papíry. Při dovření zásuvky jsem zaslechla kroky na schodech. Zpanikařila jsem. Hlava se mi otáčela na všechny strany a mozek vymýšlel nejlepší variantu pro úkryt. Na poslední chvíli jsem vklouzla pod postel a přimáčkla se až ke zdi. Funěla jsem jako bych právě doběhla půlmaraton. Dveře se otevřely a já si dlaní zakryla pusu.

U postele jsem viděla dva páry nohou a zvrchu na zem padalo oblečení. Zavřela jsem oči a přála si, aby to co nejrychleji skončilo.

Lámu rekordy! Asi nejdelší kapitola zatím.
Neptejte se, co to můj mozek vyprodukoval plz... Oba už jsme unavení a on se rozhodl ještě pro nějaké drama, protože ten příběh je zamotaný málo 🙄