Království Fantazie

3. kapitola

A pak se Lia objevila někde úplně jinde. Byla v růžové místnosti.
Všude jen růžová. Růžová postel s baldachýnem a růžovo-bílím povlečením. U postele byl toaletní stolek z bílého dřeva a na něm váza s růžovými růžemi. Naproti postele byla obrovská skříň opět z bílého dřeva, a vedle ní bílý klavír? I dveře byly z bílého dřeva a naproti bylo velikánské okno, větší než skříň. V pokoji byl i psací stůl a byl hádejte jaký. A v rohu stálo zrdcadlo, vysoké jako dospělý človek. A do něj se Lia koukla, a pak se na sebe zamračila.

Vypadala úplně ale úplně jinak!
Vypadala na 16ti letou holku. Měla vlasy dlouhé ke kolenům a měla je lesklé, hnědé a nakulmované. I v obličeji se nepoznávala, měla fialové, ano fialové oči. Šaty měla jako nějaká královna a byly růžové s bílími a černými ornamenty a krajkami.
Měla náhrdelník z růžovích kamenů a ve stejném stylu i náušnice.

Lia se strašně lekla, ale podařilo se jí nezapištět.

„Kde to jsem? Proč tady jsem?!"

Na tyhle otázky se sebe ptala pořád dokola. Koukla se na svoje nohy. Vždycky je měla malé ale teď? Teď měla opravdu nohu jak teenegerka a měla růžové střevíčky na vysokěm podpatku.

Obrátila se zády k zrdcadlu a rozpačitě se koukala na zbytek pokoje. Srdce jí bušilo a dýchala velmi rychle.

„To jsou jen halucinace!"

Pro jistotu se štípla do své dokonalé porcelánové ruky.

„Jau! Tak oukej, jsem někde nevím kde, vypadám jak Barbína a vypadá to tady jako Bárbínin domek a šaty mám jako duchna a-"

Zmlka, jako kdyby dveře v místnosti někdo odemykal. Liino srdce zběsile bušilo.

Do komnaty vstoupila žena s oblečením dost prostým, jen bílou zástěru s bílou košilí a nabíraný čepec. Byla hubená tak normálně.

Když ta žena uviděla Liu uprostřed místnosti, rozzářila se jako sluníčko.

„Jé! Princezno Lizette! Vy jste už vzhůru, to je zázrak! Co se vám zdálo? Chcete koupel?-"

Lia jen udiveně koukala na tu osobu a té paní se ten úsměv z tváře vytratil.

„Děje se něco, Výsosti?"

Lia nevěděla co říct, byla strašně zmatená. Podařilo se jí jen ze sebe vydat:

„To jste si mne asi s někým spletla, já nejsem-"

Ale žena jí skočila do řeči.

„Já vám jdu nachystat koupel, levandulovou. A řeknu to vaší matce, ta bude zářit! Já jsem tak šťastná!"

Tohle nicnetušící dívku zarazilo, nikdy tady nebyla a matku tady nemá vůbec!
Ale přece jenom jí ten pokoj, i ta róba a ta žena něco a někoho připomínala. Tak si sedla na měkkou postel a začala o tom všem přemýšlet.