Království Fantazie

28. kapitola

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem se v zámku orientovala výborně. Proplouvala jsem chodbami, než jsem našla máminu pracovnu. Zdvořile jsem zaťukala, a trpělivě jsem čekala, než se ozve dále. No, ozvalo se co je zas?. Vešla jsem do pokoje a spatřila mámu, jak se drží za hlavu. Jak mě uviděla, její starostlivý výraz zmizel a nahradil ho úsměv. „Ahoj beruško. Proč jsi tady?“
„Vůbec se mi nelíbí, jaká jsou tady v království pravidla!“ začala jsem hruběji, než jsem čekala.
„Třeba jména! Jak je můžu vymýšlet já, když to nejsou moje děti? Jejich rodiče jim mají dávat jméno!“ můj přístup k mámě ji zarazil.
„No, aleeeeeeeeeee....“ mamá očividně nevěděla co říct
„Mamá, Vám někdo snad říkal, jak se budu já nebo sestra jmenovat?“
„Ne, alee...“
„Dokážeš si představit, že se ti narodí miminko, ale nemůžeš mu dát sama jméno?“ mamá se postavila. „Máš pravdu. Máš naprostou pravdu. Nám tohle připadalo tak... Samozřejmé!  Nikdy jsem neměli důvod se nad tím zastavovat“ to mě velice potěšilo, že máma se mnou souhlasí.
„Ale jak to změníme?“
Královna vstala a šla ke knihovně, kde vytáhla jednu jasně modrou, tlustou knihu. Napadlo mě, že mi ji dá jako pochvalu. „Tahle kniha, to je celá naše minulost, je tam zapsané chování našich občanů. Všechny zákony, které začínal psát král Labrador“ uchechtla jsem se „Nyní se tam nachází přes dva tisíce pravidel a zákonů“ užasle jsem pozorovala, jak mamá otáčí stránku po stránce. Tolik pravidel?

Na jedné stránce se zastavila. Vedle každého odstavečku bylo okénko, ve kterém byl podpis. Zákony ze starších dob tam měly podpisy různých králů a královen, ale asi posledních tři sta zákonů měli podpisy mých rodičů. Nemůžu uvěřit, že tolik zákonů vymyslela moje  rodina. „Každý zákon, který nebyl schválen, byl smazaný jedem“
„Jedem?“ užasla jsem
„Ano, jed z našeho vzácného hada, Tribusse. Tento jed smaže inkoust, kterým jsou napsány všechny věty v této knize“ takže jako dnešní zmizík, pomyslela jsem si.
„Teď Ti tuto knihu předávám, protože si myslím, že naše země teď není spokojená s žitím. Piš tam vše, co si myslíš že je správné, poté si vše přečtu, a schválím. Ale opravdu tam piš jen zákony, které by měly udělat naši zemi lepší. A jiné, ty špatné zákony, oprav, a nebo rovnou smaž tím jedem.“ podala mi zelenou lahvičku. „Naše země teď leží ve tvých rukách!“ tím mi dala jasně najevo, že mám odejít. Otočila jsem se tedy nenápadně na podpatku, a vešla jsem. „A ještě něco!“ otočika jsem se k ní
„Asi pozítří domluvím, aby jsi všem občanům tyto změny řekla a vysvětlila. A ještě ti musím připomenout, protože jsi to za těch sedm let jistě zapomněla, všechny zákony jsou zapsány v kameni na náměstí. Je to zajímavé, protože když tam něco smažeš, nebo připíšeš, změní se to automaticky i na tom kameni, to je zatím vše, kdyžtak přijď, kdyby sis nevěděla s něčím rady“

Odešla jsem. Ten kámen je fakt hustej! A taky mě celkem dostávalo, jak královna mluvila spisovně! Zasmála jsem se a zamířila do své pracovny.