Království Fantazie

7. kapitola

Když dojeli k zámku, spěchali na oběd. Agáta musela ještě zkontrolovat kuchyni, tak šla Lizette s ní.

„Mamá? Proč sen vůbec Beatrice přijela? A kdo to je? Já ji neznám!"

Nevěděla, že by si dřív někoho, jako Beatrice představovala.

„Je to hraběnka, její matka je moje sestříně. Přijeli hned, jak se dozvěděli, že jsi vstala. Jsou to příbuzní, co jsou k nám dálkově nejblíže"

V kuchyni to vonělo tak, když uvaříte všechna jídla co jsou v kuchařce.

„Všechno jde, jak má?"

Zeptala se Agáta.

„Ano, Jasnosti. Tady může te vyzkoušet rajskou polévku"

Podal jí lžíci, a královna ochutnala.

„Velice dobré"

Při obědě dospělí probírali čínské látky a čaje. Lizette nevěděla, jak se má připojit a jestli může. Tak jen jedla co nejslušněji, jak to umí. A Beatrice na to byla očividně zvyklá, jedla opravdu elegantně.

Když byla děvčata po jídle, královna jim řekla, ať se projdou po zahradách.

Venku to bylo krásné, chodily po cestičkách ale mlčely jak na pohřbu.

„Em, co se vám zdálo, milá Lizette?"

Začala Beatrice. Její rudé šaty jako kdyby létaly. A černé vlasy, šikmé černé oči, červený klobouk bylo to, co jí Liz záviděla.

„Ej, no... O ptáku fénixovi"

Až teď si uvědomila že řekla úplnou blbost a lež. Ale z té knížky se toho docela dost dočetla.

„To je velmi zajímavé... Nad vaším královstvím, během vašeho spánku, nikdy bájný fénix nelétal. Jen dnes ráno, to mi vyprávěla vaše matka"

Liz jen přikývla.
Procházka byla příjemná, Beatrice ji učila trochu královské etikety a vyprávěla o jiných království.

„Dnes to bylo velmi příjemné a pěkné, slečno Beatrice"

Beatrice složila vějíř a odpověděla.

„Ano, to bylo. Jste sice po spánku trochu hloupoučká ale to se nějakým způsobem zvládne. Už musím odejít, musím cvičit na housle, nashledanou, slečno"

Udělala pukrle a odplula pryč.

Lizette se musela zeptat služebnictva na cestu do knihovny, poté si tak hodinu četla.

„Slečno Lizette!"

Vtrhla do knihovny ňáká služebná.

„Královna si vás přeje vidět"

Lizette vstoupila do salónku pro ženy kde byla krom královny také matka Beatrice.

„Lizette, měla byjste trénovat na klavír"

Ajo, já mám v pokoji klavír... Já na něj ale hrát neumím!

„Je tady váš učitel, říkejte mu Frank"

Frank se princezně uklonil a společně odešli do pokoje.

„Tak slečno, co umíte?"

Dělá si srandu? Já na klavír nikdy nehrála! Nebo aspoň sedm let!

„Eu, no"

A najednou jí ruce začaly hrát samy! Zahrála nějakou skladbu, kterou sama neznala.
Koukala na svoje ruce s údivem.

„Chochó, slečno, to bylo výborné!"

Celé odpoledne hrála krásně a po večeři ji služebné pomohly z šatů a odešly.

Lizette se v posteli cítila jak v obláčku. Koukla se na hodinky, pořád půl desáté.

„Nestane se něco, když se probudím?"

Koukla na strop postele. Bylo tam napsáno

Pamatuj!
Fantazie si někdy dělá co chce!
Může si vymýšlet a přidávat věci, osoby i děje!

Opravdu? Co když je Beatrice vymyšlená fantazií? Tahle myšlenka bylo poslední myšlenkou tohoto dne, pak Lizette usnula jako poleno.