Radši Umřít...

tři...

Po obědě jsme se zase nějak rozprskli a já zůstala s Dasem... Nevadí mi. Začínám ho mít ráda. Ale jenom jako kamarádka. Jinak ne. Nechci kluka.

Konečně zvoní a jde se ven. Svítí sluníčko. Je sice polovina října, ale tady je nehorázný vedro. Jde ze školy s Dasem. Domluvili se, že půjdou k němu domu. Mají prý totiž velký dům a velkou zahradu. Jsem ráda, že jsem si našla nějakého kámoše, kterému docela rozumím a on rozumí mně.
Je asi 180 cm vysoký, má docela svaly, vlasy má uhlově černé a úžasně zelené oči. Taková svítivě zelená. Prostě je úžasný...
Oproti tomu já... Celkem malá. 168 cm, vlasy barvy pochcané slámy, ani ne štíhlá a divné oči. Něco mezi hnědou a zelenou. Prostě dívka, která se jednoduše zapadne. Aspoň v tomhle světě. Aspoň tady...

"Tákže... Ty bydlíš kde?" Zeptala jsem se, když jsme stáli před školou a oba koukali do sluníčka. "Jo... Ale ještě se budeme muset nejdřív stavit u mě doma. Musím se převléct a odložit si tašku ze školy." Začnu přemýšlet, jak nám to asi bude trvat dlouho. "No... Ok. Tak se svezeme. Dneska pro mě jede brácha, tak se zeptám, jestli by mu nevadilo, že pojedeš s námi a jestli se můžeme stavit ještě u vás" Řekl a zvedl jeden koutek do úsměvu. Je to docela roztomilé...

Přijel pro nás jeho brácha Ted a nevadilo mu to. Vypadá skoro stejně jako Das. Skoro úplně stejně. Je to docela zajímavé.
Když jsme zastavíme u nás před domem, vystoupí se mnou i Das se slovy "Kdyby náhodou tě někdo doma napadl..." A oba jsme se začali strašně smát. Jo... Je fajn.

On zůstává v kuchyni a já se v polovině schodů zastavím a vrátím se "Jenom aby ses pak nelekl... Tohle totiž normálně nosím jenom do školy." Mrkla jsem a než jsem zmizela, stačila jsem ještě zahlédnout Dasův docela vyděšený výraz. Když jsem šla nahoru, tak jsem se usmívala.

No... Moje normální oblečení se skládá z černého trička velkým výstřihem, z úzkých kožených kalhot a z černých vysokých bot s deseti centimetrovýma podpatkama. A samozřejmě i nůž. Ale ten byl jako vždy dobře schovaný, takže nebyl vidět. I tak jsem se musela na svůj odraz v zrcadle usmát, protože takhle vypadám docela dobře. Ale i tak jsem zvědavá na jeho reakci.

Když scházím schody, tak on sedí v kuchyni. Snažím se být co nejtišeji, protože tyhle schody nehorázně vržou. Je to divný, ale ještě si mě nevšiml. Áááá... Už vím proč. On našel můj... Počkat. Ale nééé... On našel můj počítač a teď v něm projíždí? Ehem... Tak to teda jako ne.

"Ehmh!" řekla jsem docela nahlas a dala si ruce v bok a docela přísný výraz jsem nasadila. Docela se lekl. Asi jsem ho opravdu překvapila. "Eh... No... Promiiiň" Vypadá, že ho to vážně trápí. Wow. Ok...
"Ale máš tam heslo. Nedostal jsem se tam. Neboj se. Nic..." dál nevěděl jak pokračovat, tak jsem se rozhodla, že ho nebudu dál trápit. "V poho. Mám tam heslo, takže to vážně nevadí. A teď už pojď. Jinak si tvůj brácha bude... Nechci vědět co by si myslel. Tak radši pojď" usmála jsem se a jemu se určitě hrozně ulevilo. Je to na něm poznat.

"Páni! Máte fakt veliký dům. A krásně velkou zahradu" řekla jsem, oněměná úžasem. Obrovská vila a k tomu obrovská zahrada. Krása...
"No... To jo.. Bydlím tu většinou jenom s bráchou, protože rodiče jsou furt někde na cestách, nebo jezdí za zbytkem naší rodiny, takže tady nejsou skoro vůbec." Das byl velmi smutný a já nevím, co říct. Ale aspoň se o něco pokusím. Ale jak jsem otevřela pusu, začal odcházet a tak jsem šla za ním. Došli jsme doprostřed zahrady a tam jsme si sedli a jenom chvíli koukali na nebe, kde proplouvaly mraky, jako kdyby se hnaly na nějaké řece. I když... Je tu těch mraků asi čím dál víc. Možná bude... Ale noták! Nechtěla jsem mu náhodou něco povzbudivého říct? Seber se Ang...
"Hele... Je mi fakt upřímně líto, že s rodiči trávíš tak málo času, ale... Aspoň je máš a taky máš bráchu, který musí být určitě super. Já jsem jedináček a žiji jenom s mámou. Pořád si stěžuješ? Musíš to brát pozitivně. Furt je máš. Oba dva. Dokonce tři. Já si tátu ani nepamatuji. Mám jenom mámu. Nikoho jiného nemam. Žádní prarodiče, žádní příbuzní... Žádní... Je to docela pech, když se snažíš někam zapadnout a když se mi to skoro povedlo, tak jsem zjistila, že jsem lovkyně stínů. Můj nejlepší kámoš byl taky, ale... Zabil ho, protože si myslel, že s nim mám něco víc. Bylo to... Jako bych přišla o část mé duše a než jsem se nadála, už jsem byla tady. Zničená. Sama. Plná nenávisti. Neustále jenom samé utíkání a utíkání a ty si stěžuješ?! Om... Mohl by ses aspoň trochu zamyslet. Třeba já bych aspoň někdy chtěla mít zase nejlepšího kamaráda, skoro až bratra." Na chvilku jsem se odmlčela, aby ze mě vyprchal všechen ten vztek a ono se mi to docela povedlo. Už jsem se zase krásně uklidnila a jsem schopná pokračovat dál. A jemnějším tónem.
"Tak.. Promiň, jestli jsem byla nějak hnusná, ale já tohle prostě nesnáším, ale vím, že ty jsi to tak nemyslel. Jenom... Prostě jsem sama a je to depresivní. Můžu... Můžu se na něco blbého zeptat?" A podívala jsem se divně na Dase, který se jen usmál a pokýval hlavou.

"Budeš... Můj nejlepší kámoš až... Třeba do smrti? Já... JE blbý se takhle ptát, ale já se zeptat musím, protože nechci skončit sama. Potřebuji někoho, kdo mě podrží prostě... Jestli ti to vadí. Chápu to..." řekla jsem a už jsem se chtěla zvedat, protože on měl tak zvláštní a vyděšený výraz, že jsem myslela, že si ze mě pak bude dělat akorát prdel. Ale on mě chytil a stáhl zpátky na zem vedle něj a hezky se usmál. "Budu s tebou až do smrti. Nemusíš se mě ptát. A obejmul mě..

Zase se omlouvám za chyby... Určitě tam jsou a já to vím. I tak pls vote a nějaký ten koment by taky potěšil.

Vaše Erikca :)