Radši Umřít...

sedm...

...Moje máma. To není možné! Vždyť mi umřela před očima... Co to... Ne... Tohle... Pouštím ostří, které padá na zem a zvuk dopadu se rozléhá v teď už prázdné tělocvičně. Těžce dýchám. Vždyť to nemůže být pravda! Jak... Až teď mi to začíná docházet. Ten hajzl z ní udělal temnou lovkyni. Je veliký zázrak, že to vůbec přežila. Vždyť přežije jen minimum.. Asi tak jenom pět až deset procent. Cos se stane když ji potkám? Vím, že mě nepozná. S pár temnými už jsem se potkala a nebylo to nic příjemného.
 S tím kamarádem... Nejlepším... Měl tam sestru. O hodně starší, ale byla to sestra za všechny peníze. Nikdy by ji snad nevyměnil. Ale jednoho jde jim zavolali, že ji našli utopenou v jezeře. Ztratila se. Najednou. Mrtvé tělo. Prostě zmizelo. A po týdnu....

"Poplach!" zakřičel nějaký ženský hlas a já se hned posadila. Vylekala jsem se. A to hodně. Ale nikde jsem ho neviděla. "Asienume?!" zařvala jsem z plných plic a hned jsem uslyšela své jméno. Ano... V mé mysli. Takže ještě někde tady je. Jdu ho najít. Hned jak vyběhnu ze dveří, uvidím ho, jak ke mně stojí čelem a padá na kolena, v očích úžas a bolest, ale především strach a lásku. Co se to děje? Pak pořádně začnu zkoumat tu postavu, která stojí před ním. Hned ji poznám. Jak jinak. Je to jeho sestra. Ale jak? Tyhle otázky už mě serou. "Sestro! Nepoznáváš mě?" zašel o kousek blíž, ale jeho sestra k němu hned napřáhla meč a úplně jiným hlasem řekla. "Ještě se pohneš, ty špíno, a umřeš. Jediným mávnutím mého ostřím. Nevím, kdo jsi, nevím, proč mě nazýváš sestrou, ale laskavě mě nenazývej tvou sestrou!" Poslední větu už skoro křičela a ten její hlas... Byl tajemný a docela... Zlý... Váže nevím, co si o tom  mám myslet. Bojím se! A pak... Otočila se a praštila mě do hlavy. Nevím čím, nevím jak, ale jediné, co si pamatuji je to, jak ho brutálně vraždí. Všude se všechno válí... Krev... Všude...

Tohle nedávám! Je to na mě nějak moc. Podlamují se mi kolena a padám na zem, ale nedopadnu. Zachytí mě Ted a položí mě opatrně na zem. "Jsi... Jsi v pohodě? Co se stalo?" Nemám chvíli slov, ale pak se rozpovídám a vše mu povím.
 Je vyděšenější, než já. Teda jestli je to možné. "Mám plán." řeknu jistě, postavím se a zatnu ruce v pěst. "Potřebuji najít Astyho a Gogie. Myslím, že nám rádi pomohou. Vydáme se Dase hledat. Musíme. Vydáme se ho hledat a já vím kam. Instinkt. Vím, kam jít. Bude nám to trvat sice trochu déle, ale já věřím, že to zvládneme. Zase... Musíme... 

Ano... Je taková kratší, ale musela jsem to dopsat. Prosím o vote a comment :)

Vaše Erikca... :)