Radši Umřít...

šest...

Tak... Kdy to bylo naposled? Co jsem se takhle dobře bavila...? Už docela dosti dlouhá doba to bude... Prostě mi to i docela chybělo, takhle se bavit. Ale co... Na zábavu musím prostě zapomenout. On si pro mě přišel a já se musím připravit. Protože jestli ne... Nechci, aby to Das odnesl. Jakkoliv. Mám ho ráda... Je skoro můj bratr... Asi je mi jasné, že se mnou půjde i tam kam nechci, aby šel... Ale i tak. Musíš se připravit co nejvíc. Budu cvičit ve dne v noci. Spát budu jen trochu. Je tu a ví, že to vím. Určitě to ví... Kdyby si myslel, že to nevím, byl by to ještě větší debil, než teď je.. A to je to kurva velký debil.
Po týdnu už zase začínám mít dobrou kondici... Uběhnu 25 km bez zastavení, musím se zlepšit, protože je to na mě ještě docela dost slabý. A taky jsem samá modřina... Ty naše boje s Dasem jsou docela.. Zábavné a bolavé. Oba máme buď něco zlomeného, nebo naraženého, ale jedna runa a ŠUP! Hotovo... Jde se znova a znova. V noci moc nespím, hlídám... Až přijde, chci to být já, kdo překvapí toho druhého. Ale... Najednou mi projela hrozná bolest celým tělem. Nejde to zastavit. Svíjím se v křečích. Křičím. Brečím. A pak konečně propadám do bezvědomí, které je ale ovládané někým jiným... Je to on...

"Ale ale ale... Koho pak to tu máme? Moje malá Angelika... I když... Nejsi už moc malá. Vyrostla z tebe pořádná holka." A zazubil se na mě. Má nechutný úsměv a já mám už sto chutí mu rozbít tu jeho hnusnou držku, plnou těch hnusných zubů.
"Ale teď... Proč tu jsi... Víš... Tvoje maminka nechtěla moc s námi spolupracovat. Bohužel. Byla docela hezká... Nechtěla bys ji vidět?" O... Co... Je s mojí mámou? Proč mám pocit, že ji zavraždil? Ne... Prosím... Ať to není pravda...
"Rafie?! Přines ji!" Zařval na někoho (hádám na nějakého Rafieho...). Chvílí se nedělo nic, ale pak... Před moje nohy hodil... Mrtvolu mojí matky. Má ještě otevřené oči! A... Je... Má... Rozervaný hrudník a koukají z ní vnitřnosti. Nemůžu se na to dál dívat! Nejde to... Ale nemůžu odtrhnout zrak... Od mé... Milované matky, která mě lehce zavrhla, ale já ji odpustila! A ona tu teď leží... Už zase v kaluži krve... A ty její hnědé oči zírají do prázdna. Ústa má pootevřené a na nich zaschlá krev...
"Tak jak se ti líbí tvoje maminka?" A ještě se na mě tak hezky usměje. Kretén jeden! Tohle dělat neměl... "Počkej ty jeden hajzle! Tohle si dělat neměl! Zabil si ji jen tak!!! Právě sis podepsal rozsudek smrti..." Když jsem to na něj zakřičela, popadl nůž a začal se ke mně pomalu blížit s nebezpečným výrazem ve tváři. Bojím se! Ale nikdo tu není... Jak já se sakra bojím! Když ke mně došel, klekl si na jedno koleno a rozpřáhl se....

"ÁÁÁÁÁ" křičím stále dokola a dokola! Ale najednou otevřu oči. Jak to, že se nic neděje? Neměla bych už být zraněná? Ale když ty oči otevřu, uvidím Dase.. Jak já jsem ráda, že už tam nejsem! Okamžitě se vrhnu Dasovi kolem krku a začnu znovu brečet. Jak to bolí. Ztráta matky, se kterou jsem se asi nerozloučila... Umřela kvůli mě. Zbytečně... "Šššš... Neplakej... Notak..." Šeptal mi do ucha Das a stále mě objímal. Nechci, aby mě pustil. Bojím se, že mě zase dostane a tentokrát tam bude mít mrtvolu někoho jiného. Třeba Dase. To bych asi už nerozdýchala.

Když jsem konečně přestala brečet, Das mi donesl vodu, deku a sedl si se mnou na postel. Koukal na mě a jakoby se bál něco říct, jenom aby mě znovu nerozplakala. Ale bojím se promluvit první. Nevím proč, prostě se bojím. Chci se ale pomstít za smrt mé matky. Sbírám všechny možné síly k tomu, abych mu řekla všechno, co se stalo. A řeknu mu to i do nejmenších podrobností! Jen ať to ví. Ať ví, jak já musím trpět. Je to možná zlé, ale když to nebude vědět, tak mě nebude dostatečně chápat.
"Tákže..." začala jsem smutně a začala mu všechno popravdě a dopodrobna vyprávět to, co se stalo...

Když jsem mu to dořekl, jenom na mě koukal doslova jako na debila. "Jako... Vážně? Wow... Tohle... Jsem si nemyslel, že udělá. Asi je to docela dost veliký psychopat, co? Kurva... Já mu to spočítám. Neb..." "Ne!" Rychle jsem ho přerušila a teď na mě jenom divně kouká, protože neví, co si o tom má myslet. "Za prvé, ty proti němu nejdeš. Jdu já sama, protože je to můj a jeho boj. Prostě náš boj a já o tebe nechci přijít. Za druhé, myslím, že mám plné právo ho zabít já a ne ty. Promiň, ale tak musíš uznat, že mám pravdu..."
"Ale..." Začal, ale já jsem ho přerušila. "Já vím, že mě nikam asi nechceš pustit, ale nic jiného ti nezbývá. Buď půjdeš se mnou, Ale jakmile se dostane k němu, tak mě necháš být, nebo..." Udělala jsem docela dlouhou odmlku a jenom na něj koukala a on na mě. "Nebo jsem schopná utéct sama a ty už mě nikdy neuvidíš. Tak co? Jak se rozhodneš?" Věděla jsem odpověď předem, Ale i tak... Jsem se musela zeptat. Určitě mu ale nic nevyhovuje přesně. "Tak... Půjdu s tebou. Ale neodejdu. Budu ti na blízku. Nebudu prostě nikdy daleko a s tím už nic neuděláš. Splňuji tvoje požadavky? Splňuji. Takže žádný kecy a prostě to tak bude. Bereš?" Je tak tvrdohlavý! Až to není možný.... Ale ok.
"Dobře. Beru... Ale budeš od nás aspoň 5 kilometrů daleko. A to jenom minimálně. Jasný?" Vidím v jeho očích docela radost, že jsem to schválila, ale po chvíli se to snažil skrýt. Marně. Já už to objevila a jenom jsem se na něj usmála a on pak na mě. "Takže... Když už jsme to vyřešili, nechceš jít zase trénovat? Nerada bych přece byla nevytrénovaná a nepřipravená. Takže si zvedni tu svoji prdel a dělej. Kdo tam bude první je vítěz!!" Zařvala jsem už na chodbě a sprintovala do sálu na cvičení.

Samozřejmě... Vyhrála jsem. Čekala jsem na něj ještě aspoň pár sekund. Přiběhl zadýchaný, je vidět, že se musel překonávat, jelikož on není moc na sprinty. Je na tom stejně jako já, můžeme klidně běhat hodiny, ale ne sprintem. I když... Jsem ale pořád ve sprintech lepší. Jakmile se trochu vydýchal, už jsem na něj začala pomalu útočit. Nečekal to a hned si taky běžel pro svoje ostří. Jakmile zahnul za roh do zbrojovny, tak jsem vylezla jsem na strop. Pomocí provazu a pak jsem se vyhoupla na trubky. Lézt umím fakt dobře. To se musí uznat.
"Angel...? Kurva kde zase jsi?" Zná ty moje hry moc dobře. Je to sice hra, ale takhle se zároveň taky trochu trénujeme... Za pět, čtyři, tři, dva.... Už zhaslo světlo. Přesně akorát. Sešplhala jsem potichu dolu a díky mému vylepšenému zraku, jsem ho slabě viděla, jakoby zářil. Otáčel se pořád dokola a je na něm vidět, jak moc se soustředí. Musím se pousmát. Je to takový trouba a v tomhle se vždy nechá porazit...

Ale... Počkat. Proč je za ním víc lidí? Proč jich tam vidím víc a vidím i...

Ahoj... :) Doufám, že se vám moje další kapitola líbí. Předem se zase omlouvám za chyby. :)

Vaše Erikca :)