Radši Umřít...

devět

Ticho trvalo jen chviličku... Ale i za tu chviličku jsem měla čas přemýšlet... Proč říkal Dasovo jméno? Co se mu stalo? A proč... Je to vše marné... Je s nad s nima taky? Takhle bych mohla přemýšlet do nekonečna...

Po asi půl hodině přemýšlení, kdy už skoro znovu usínám, někdo vejde. Ani se neobtěžují zaklepat! Drzouni... "Dobré ránko. Jak si se vyspala?" Tenhle hlas. Tu jeho ironii. Poznám ji všude. Guan! Hajzl jeden... "Velmi dobré. Ale to už je ráno? Kam zmizela noc?" Musela jsem vypadat dost nevinně. On se jenom ušklíbl a dlabal na mě. Ale něco přinesl. "Dovol si, rád bych tě nakrmil. Sama se ani hýbat nemůžeš... Takže, jestli se nechceš trápit hladem, rád bych tě nakrmil." Nesnáším ho... Jak já ho nesnáším... Ale fajn. Jíst sama nemůžu. Tak ať si to jednou taky užije. "Fajn. Tak mi aspoň řekni, co sis pro mě připravil dobrého." Doslova mu zazářily oči. Páni... Asi je fakt šťastný... Je to buď magor, nebo se zamiloval do mé moci... "mám pro tebe míchaná vajíčka, vafle, palačinky nebo lívanečky s borůvkama. Vyber si." No. Ty. Kráso. Tohle je výběr jako v restauraci... Proč? Ale to je jedno... Ať se snaží, jak chce... Je mi to u prdele... "Fajn. Dám si... Hmm... Lívanečky s borůvkama." Pousmál se, nandal je a šel mě krmit. Opruz... Krmil mě, jako kdyby jsme byli nějaký zamilovaný pár. Tak tohle mu nedaruju... Zabije mi matku a pak se ke mně chová takhle? No to né... Počkám si.

Když mě konečně 'dokrmil', tak sebral zbytek a odešel. Zase mě tu nechal samou. Ani jsem mu nestihla položit žádnou otázku. Prostě a jednoduše odešel.

Po chvíli už zase usínám...

Jsem na okraji útesu. Je tu nádhera. Líbí se mi tady... Krásný výhled na moře, západ slunce, lehká hudba... Počkat... Já... A oblečená v šatech? Ve svatebních šatech?! Tak a tady něco nehraje... Tyhle šaty ani nejsou bílé, ale narůžovělé! Jaký blb mě do nich navlékl?! "Ang!" Slyšela jsem za sebou své jméno. Když jsem se začala otáčet...

Probudí mě rána. Vyšvihnu se do sedu. Někdo práskl něčím o zem. Asi někomu ruply nervy a rozbil vázu, nemám tucha a je mi to jedno... Počkat... Já sedím? Hýbu rukama? Jo! Já se zase můžu pohybovat! Vylezu zpod peřiny, stoupnu si a okamžitě běžím na záchod. Vyčistím si konečně zuby, dám si sprchu... Nepokouším se o útěk, jelikož vím, že by mě ani utéct nenechal. Neni zase tak blbý, aby nechal odemčená okna a dveře. Ale nic no...

Když si pořádně umyju vlasy, vyfénuju je a jdu se, jen zabalená v ručníku, podívat po nějakém oblečení. Je tu jediná skříň. Tři šuplíky, jinak normálně na otevírání. Nejdřív si najdu nějaké vhodné spodní prádlo. Je jasné, že to vybíral on... Pak otevřu skříň. To si ze mě dělá snad prdel?! Jsou tu samé šaty! Nic jiného... Tak to né... Ale... Nechci tu běhat jen ve spodním prádle. Musím si nějaké ty odporné šaty vybrat. Nejlepší a nejdelší jsou docela hezké, černé a úzké šaty do poloviny stehen. Jsou jednoduché a obepínají mé tělo a já já si připadám celkem děsně. A samozřejmě... Mají veliký výstřih do V... No fajn...

Už se jen procházím po pokoji, když najednou dojdu ke krásně veliké knihovně! Je tu strašně moc knížek. Od klasických, starých románů, až po novodobé všechno! Tohle se mi líbí... Snad jediná věc tady, co se mi líbí... S nervama už jsem dávno vyrovná. Nervy v kýblu a já to vím... Zachrání mě knížka? Jak jinak, než ano! Teď si ještě nějakou vybrat... Co třeba... Na větrné hůrce? Hmm... Už jsem četla. Ušlo to, ale potřebuji se začíst.. Takže dál...

Prošla jsem celou knihovnu a ne ašla jsem nic, co by mě zaujalo. Pak si ale všimnu jedné poličky s nějakou... Knihou? Ale docela tlustou knihou... Název už není k přečtení, ale to nevadí.

Jen tak... Prolistuji rychle knihu a tahle by mě mohla zajímat. Má skoro dva tisíce stran. To mám aspoň co dělat... Vezmu tu knihu (je kurevsky těžká!) A jdu si s ní sednout na postel. Snažím se dát ty šqty tak, aby mi to nevadilo, ale pak se na to vykašlu, hodím na sebe lehkou deku a ty šaty si vyhrnu k zadku. Tak... Aspoň pohodlí bych měla... Knihu si dám před sebe a začnu číst...