Radši Umřít...

čtyři...

Už jsem tu přežila celý týden. Dneska je sobota a máma není celý víkend doma. Musela někam nutně jet. Je to děsný, když furt někam odjíždí. Neustále. Ale aspoň mám celý byt pro sebe a můžu si zpívat jak se mi chce! To je na tom to nejlepší!
A dneska mám jet za Dasem... Budeme spolu cvičit a bojovat, takže si sebou vezmu co nejvíc zbraní. Všechny co unesu.
Začnu si balit, když mi zrovna začne zvonit mobil. Běhám po bytě a hledám, protože tu všude hraje hudba, tak nevím, kde ten telefon může být. Ale ha! Mám ho! A volá mi... Das? Co asi může chtít?
"Ahoj Dasi! Co se..." ale Das mě přerušil. "V kolik že to přijdeš?" Jsem docela zmatená, jelikož jsem se ho spíš ptala já. Všechno zapomínám.
"Za hodinu tam budu. Proč?" Jsem zvědavá a hlavně nevím co se děje.
"Super. Těším se. Zatím měj se!" A položil to. To je nějaký divný. Moc se mi to nelíbí... Ale co. Das je divný a já to o něm vím. Určitě to bude v pohodě. Jak jinak... Oba jsme dost podivínští, takže to nevadí. Usměji se a pokračuji dál v balení.

Když už jsem hotová a chystám se vyrazit, tak najednou někdo zazvoní. Docela jsem se lekla, nečekala jsem to. Kdo to jenom může být? Jestli to bude zase sousedka, že chce půjčit cukr, tak ji už snad uškrtím. Chodí k nám docela často, protože jí furt něco dochází. Je táák otravná, až to není hezký.
Ale když otevřu, tak zjistím, že tohle fakt není ona. Stojí tam Das a než se naději, tak už okolo mě prochází a zavírá rychle dveře. "Ani nevíš... Jak rychle jsem běžel. Celou cestu k vám... Jsem sprintoval." Sípá a já nechápu, co se to tu sakra děje. "Řekneš mi, co se tu sakra děje? Nic nechápu. Byli jsme domluvení, že přijdu já za tebou a ty si místo toho, aby ses na mě připravoval, tak si sem sprintuješ. Chci vysvětlení. A to hodně rychle. Žádný odmlouvání.Ale asi ti dám nejdřív vodu a počkám, až se vydýcháš. Sorry kámo... Ale vypadáš fakt hrozně." Ušklíbnu se a on na mě hodí nevěřícný pohled, ale pak se taky ušklíbne.

Když už je řádně vydýchaný, tak ho vybídnu, aby začal okamžitě vysvětlovat.
"Ang... Nevím jak ti to vysvětlit, ale on se asi vrátil. Viděl jsem ho včera před tvým domem, ale nebyl jsem si jistý, jestli to je on a tak jsem se sem dneska ráno vrátil.Proto jsem ti volal. Chtěl jsem vědět, jestli ti napíchnou mobil. A co si myslíš? Už tu nikdo nebyl... Teda aspoň teď, když jsem přišel. Myslim, že odešli a čekají za rohem, až půjdeš. " přímo to na mě vychrlil. Myslím, že jsem tak lehce v prdeli... Ale co. Zase mu zdrhnu. Jemu jde utéct lehce. Nasadila jsem úsměv. "Nevadí. Jsem zvyklá. Bude to v pohodě." Vypadal v šoku. Nečekal to. Určitě ne. "Tak... Jaký je plán?" Najednou se mu zase obličej rozzářil. "Brácha nám udělá portál, který nás přenese rovnou k nám. Čeká rovnou za asi... Dvěma rohy, takže bysme měli utéct těm jeho pronásledovatelům. On to dojde, aby to vypadalo věrohodně. Vem si věci, které budeš potřebovat. Zůstáváš u nás. Tvojí mámě už jsem telefonoval a když se dozvěděla, že máme extra zabezpečení a dům hlídají jedni z nejlepších lovců stínů. Takže se zabal a jdeme. Šup." Tak tohle mě dostalo. Nečekala jsem to. Ale dobře.
"Nu dobrá. Počkej tu."
Rychle jsem vyběhla nahoru a během no... Asi patnácti minut jsem byla zabalená. Ještě poslední kontrola, jestli mám všechno... Jo. Mám. Můžeme jít.
"Tak jdeme?" Řeknu, když sejdu schody se dvěma těžkýma taškami. "Máš toho celkem málo, ne?" "Ani ne. Mám toho až moc. Nebo... Ne?" Podivila jsem se, protože toho je na MĚ až moc. "Ale jestli ne, tak tady máš tu těžší tašku a jdeme. Šup." Vrazila jsem mu jednu tašku a druhou jsem si hodila přes rameno. Když jsem zamikala dům, potichu jsem se s ním rozloučila. Nevím, jestli se ještě vrátím. Doufám, že jo, ale i tak... Bude mi to tu chybět.
"Jdeme?" Zeptal se netrpělivě Das a já skoro neznatelně kývla v souhlas.
"Už vidím tvého bratra." Řekla jsem spokojeně a ještě přidala do kroku. Das přidal taky a když jsme došli, tak jeho bratr rychle nakreslil runu a objevil se portál. "Dělejte. Moc času nemáme!" Nikdo mi to nemusel říkat dvakrát. Dala jsem Dasovi ruku a ruku v ruce jsme vkročili do portálu, který za náma jeho bratr zavřel.
Hned jsme se objevili před jejich domem, kde už na nás čekalo pár lovců stínů, kdyby se náhodou něco stalo. Vzali si od nás tašky a šli je někam odnést. Také jsme šli dovnitř a Das hned zamířil do jeho pokoje. Šla jsem tedy za ním. Nevím, co bych tu jinak sama dělala.
"Tak. Budeš tu spát se mnou. Teda... Jestli ti to nevadí. Já si lehnu támhle na gauč a ty si vezmi postel. Ano?" No... "Stačil by mi gauč" řekla jsem celkem zamrzlým hlasem, protože jsem to vážně nečekala. I když... Možná trochu jo, protože je na mě strašně hodný. "Žádné odmlouvání mladá dámo. Budeš spát na mě posteli a basta." Zašklebil se na mě a já musela na něj taky. Jinak by to přeci ani nešlo. "Tak teda dobře. Nevadí ti to? Protože jestli ti to vadí, tak by mi ani nevadilo spát na gauči. Vážně ne." Možná že jsem přesvědčivá, ale na něj to asi neplatí. Škoda. "Prostě spíš v mé posteli, hm? A teď si vybal věci. Tamhle ta komoda vpravo je prázdná. Dej si do ní všechny věci, nebo jen ty, které chceš a pak za mnou přijď. Dáme si jídlo. Mám hrozný hlad." Oba jsme se rozesmáli, protože Das má hlad furt... "Dobře. Tak já pak přijdu." Usmála jsem se a on odešel

Ahoj! Tak tu máme další kapitolu. Doufám, že líbí... Zase se omlouvám za chyby. Bude jich tam zase určitě hodně. Prosít vote, nebo nějaký tem komentářík taky potěší :D

Vaše Erikca :)