Blue Moon [POZASTAVENO]

6.Kapitola

Ahoj, je tu další kapitola. Jen než začneš číst, mám tu jen malou drobnost, co ti chci sdělit.
Pokud se ti tento příběh líbí, nebo tě aspoň baví ho číst, tak mi napiš do komentáře, jestli mám pokračovat. Pokud tam nikdo nenapíše, tak je tohle poslední kapitola.
Takže doufám že se ti bude aspoň líbit.

Příjemné čtení :)).

Další den ráno.

Je další ráno. Shelley je vzhůru už dvě hodiny a po celé ty dvě hodiny leží na posteli a přemýšlí. Zda se to opravdu stalo, nebo měla vidiny, nebo to byl celé jen pouhý sen. Přemýšlela a nemohla přestat. Nic by ji od toho neodtrhlo, kdyby jí nezapípal budík, že má vstávat do školy. Shelley se otočila na budík a neměla sílu do něj bouchnout jako vždy, jen se na něj dívala a po chvilce jemně vypla. Sedla si na postel. Neměla chuť, hned vyletět z postele rovnou ke skříni. Pomalu vstala a šla dolů do kuchyně, udělat si čaj. Stála u kuchyňské linky a čekala na vodu, která se vařila v konvici. Mezitím se koukala do prázdna, bez mrknutí, až jí začaly slzet oči. Voda se dovařila a Shelley se otočila a vzala konev a nalila ji do hrnku. Sledovala pytlík čaje, který vyplouval na hladinu. Byla ze večerejška úplně mimo, k tomu ještě nebyla vyspaná.
Když dopila čaj, šla zpátky do pokoje se převléknout.
Poté co vyšla schody a vešla do pokoje, zazvonil jí telefon, volala jí Bonie, jestli by jí nevyzvedla. Shelley odpověděla, že se teprve jde oblékat a neví jestli to zvládne přijet včas, ale Bonie stihla hovor položit než to Shelley odpověděla.

Shelley se konečně oblékla a sešla schody, aby si šla nachystat svačinu. Cestou do kuchyně uslyšela zvonek u dveří. Šla otevřít dveře.

„Ahoj, věděla jsem, že tito bude trvat, tak jsem mezitím došla, tak by jsme pak mohly jet spolu. " U dveřích stála Bonie v né o moc lepší náladě, než měla Shelley. Pustila ji dovnitř a obě si to kráčely do kuchyně, kde si Shelley musela nachystat svačinu. Bonie se mezitím opřela o kuchyňskou linku a zeptala se co s ní je.
Shelley jen protočila oči a řekla jí „Nic se mnou není. Já jen... Ani nevím, jestli jsem zmatená nebo překvapená nebo vyďešená. Jinak jsem hlavně nevyspalá. Spala jsem asi tři hodiny a cítím se jako bych spala dvacet minut. " pak se otočila a podívala se na Bonie, která mezitím skoumala dřevěnou vařečku na lince za ní. „Ty taky nevypadáš moc energicky dneska. " dodala Shelley a otočila se zpět ke svému chlebu.

„O energii mi nemluv, taky jsem se nevyspala do růžova. " zasmála se Bonie s dřevěnou vařečkou v ruce.

„No a hotovo. Mám svačinu. Pokud se dá téhle břečce másla na roztrhaném kousku chleba a bůh ví, jak starou šunkou říkat svačina, tak mám asi hotovo. " řekla a zasmála se.

Vzala svačinu a šla ji dát do batohu, Bonie ji následovala. Shelley musela první vyběhnout schody, jelikož si nechala batoh ve svém pokoji u svého stolku. Když vešla do pokoje, měla otevřené okno, které předtím bylo zavřené.
Šla k němu a když jej chtěla zavřít, tak na protější strom přiletěla vrána, Shelley se zase modře rozzářily oči, měla vizi a viděla osobu, která k ní přichází a v pozadí proletí vrána. Oči se vrátily do své původní barvy a tou byla lechce nazelenalá modrá. Jak se zpamatovala, vrána byla pryč. Zavřela okno, šla ke stolu a natahovala se pro batoh, když v tom zahlédla řetízek s malím klíčem. Vzala ho a dala si jej kolem krku, potom vzala batoh a šla dolů za Bonie, oblékla si kabát, batoh hodila přes rameno, otevřela dveře a pak je zamkla.

Bonie se dívala na oblohu, když se na oblohu podívala i Shelley neviděla jasné slunce na modrém nebi s jemnými bílými mraky. Ne, to ne. Viděla našedlou oblohu plnou šedých mraků za kterými bylo schované slunce a doslova tisíce vran jak letí pryč. Dívky stály s otevřenou pusou a koukaly, jak jim velké hejna ptáků letí nad hlavami. Jenže potom se ti ptáci obrátili a letěli přímo na holky. Ty chtěly vběhnout do auta, ale pak letěli i z té strany. Tak rychle doběhly ke dveřím domu a Shelley se v tom zmatku snažila odemknout dveře. Vrány už na ně přiletěli a začali je zobat a drápat drápy a zobáky, snažily se je odhánět, ale letělo na ně víc a víc vran. Shelley se povedlo odemknout dveře a společně s Bonie vběhly dovnitř.

Holky šli vystrašeně do kuchyně pro lékárničku. Potom se snažili vrány dostat do domu, létali do oken, která byla naštěstí zavřená, ale dělalo to velký rámus, když naráželi a klovali do oken. Holky měli velké štěstí. Pak se to uklidnilo. Vrány postupně odlétávali, až úplně zmizeli.
Pak vyhlížely z okna, jestli jsou opravdu už pryč. Bonie se pak prudce otočila za sebe, protože něco slyšela. Dveře. Obě holky vyběhly z kuchyně a běžely k hlavním dveřím.

„Ne to není možné! " řekla vylekaně Shelley a společně s Bonie stáli s otevřenou pusou.

„Jsem zpátky. " řekla vřele Morgana, která šla přímo k Shelley a spoza ní letěla vrána.

Vize se opravdu plní. A né vždy budou nebo musí být dobré.

Tak tohle je konec této kapitoly, doufám že se ti líbila.
A nezapomeňte že jen ty rozhodneš jestli tenhle příběh bude pokračovat. Jinak děkuji za přečtení.

Ahoj ;) ★pineapple^^