Sladké mámení

Setkání

Jako každé ráno se prodírám davem a mířím do školy. Nechce se mi tam... nechce se mi mezi ty stejné tváře, které už vídám každý den, skoro dva roky. Chci mezi nové lidi a chci poznat někoho, s kým si budu opravdu rozumět. Nebaví mě poslouchat dennodenně přetvářku všech těch falešných lidí v mém okolí. Chci vyrazit do Turecka, jako minulé léto, chci si užívat sluníčka a chci se bavit ! Tahle každodenní rutina už mě přestala bavit před Vánocemi. Nejraději bych si okamžitě sbalila věci sedla na první letadlo, které míří do Turecka !

Všude je námraza a já mám co dělat, abych se nerozplácla uprostřed chodníku přede všemi lidmi ! Chci do tepla ! Jo, přesně to chci – chci se přestěhovat někam, kde tahle blbá námraza nehrozí ! Bez uklouznutí se prodírám davem dál, sluchátka v uších a šátek kolem krku, jehož část mám přehozenou přes mé dlouhé blonďaté vlasy, které díky tomu ani nejdou vidět. Jak jsem se tak dívala do země a přemýšlela nad svým životem, někdo do mě strčil a já se jen tak tak udržela na nohách. Zvedla jsem hlavu, abych zjistila, kdo to byl, ale zahlédla jsem jen tmavou bundu, což mi moc nepomohlo. Šla jsem dál, teď už s hlavou zdviženou. Přecházím přes dlouhý most, který se táhne přes řeku. Najednou spatřím kluka, jdoucího proti mně. Kapuce s kožíškem přes hlavu, ruce v kapsách a na bradě jemné tmavé strnište. Musela jsem se usmát, když procházel kolem mě. Procházel tady už dřív a já si ho nevšimla ? Nevím, každopádně musím jít dál. Už mi začaly opravdu mrznout všechny končetiny a tak jsem zrychlila krok a dlouhý kopec do školy jsem téměř vyběhla. Zamířila jsem rovnou ke skříňkám, kde jsem si nechala svrchní oblečení, přezula se a vzala si potřebné věci. Teď schody. Udělala jsem první krok. Pak další a další. Už jsem tu druhým rokem a pořád jsem si nezvykla na všechny ty schody, které musím každý den zdolávat, abych se dostala do své třídy. Když jsem konečně vyšla poslední patro, zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Pak jsem se vydala vstříc své třídě. Už když jsem stála mezi dveřmi, všimla jsem si, že je něco jinak. Nevěděla jsem co, ale věděla jsem, že něco určitě. Sedla jsem si na své místo v první lavici u okna a vytáhla si mobil. „Ahoj Sáro" přišel za mnou jeden z mých otravných spolužáků a nahnul se ke mně. „Čau," pronesla jsem jedovatě, protože ho nemám ráda. Chodí se mnou do třídy už od šesté třídy základní školy a je to pořádný perverzák ! „Máš úkol? zeptal se a já nad tím jen zakroutila hlavou. Úkol jsem samozřejmě měla, ale dávat mu ho opsat se mi vážně nechtělo. S protočením očí se vrátil na své místo a já si konečně všimla toho, co je tady dnes tak zvláštní. Všichni seděli na svých místech a nepřítomně se dívali před sebe a nebo se bavili v malých skupinkách. Na tom asi není nic divného – to divné je to, že si všichni povídali potichu. Nikdo se nesmál, ani neusmíval. Danny se mě dokonce ani nezeptal, jestli mám večer čas, nebona něco podobného. Po tom všem, co jsem s touto třídou zažila, je mi jasné, že něco není v pořádku.

Pár minut na to zazvonilo a do třídy nakráčela profesorka dějepisu, celá v černém – což se moc často nestává – a se smutným výrazem. „Dobré ráno," řekla potichu. „Posaďte se," zajímalo mě, co se stalo tak vážného, až jsem si toho nakonec všimla. Profesorka téměř celou hodinu těkala očima k jednomu jedinému prázdnému místu. Vždycky tam sedí Emily. Malá tichá brunetka, která je asi jediná, o které si myslím, že není falešná. Vždycky se na všechny usmívá a její tmavé oči při tom září. Ale nebyla tady. To se snad ještě nikdy nestalo. Nikdy nebyla nemocná. Nikdy neměla zameškanou ani jedinou hodinu. O to víc mě zajímá důvod, proč tu není.

Když zazvonilo na přestávku, pomohla jsem profesorce s pomůckami a rovnou se u ní v kabinetu zastavila. „Paní profesorko, já jen...chtěla bych vědět, co se stalo," řekla jsem. „Saro, zlatíčko, ty to nevíš?," zeptala se. „Co bych měla vědět?," nevěděla jsem, o čem mluví a o to víc jsem byla nervózní. „Emily včera večer zemřela," řekla a rozplakala se. „Co-cože?," nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšela. „Včera ji někdo našel v parku, do kterého tak ráda chodila a vytvářela tam své krásné obrazy," stále plakala. Teď už jsem to nevydržela a se slzami v očích se posadila na jedno z křesel, které stálo u zdi. Chviličku jsme tam spolu seděly a s uslzenýma očima jsme na sebe koukaly. Pak už jsem se musela vrátit do hodiny.

*Je tady první část mého nového příběhu ! Mám to předepsané a doufám, že si užijete čtení stejně jako já psaní ! Chtěla bych hrozně poděkovat @AngelsSarah za to, že byla můj první čtenář a celou dobu mě v psaní podporuje ! <33*