Sladké mámení

Stopa

Pohled Jeremyho

V sedm mi končila směna a tak jsem si vzal své věci a zamířil za Sarou. Když jsem do jejich domu dorazil, hrála nahlas hudba. Musel jsem se nad tím pousmát. Sara miluje hudbu. Otevřel jsem dveře a šel za ní nahoru. Nebyla tam. Hledal jsem ji po celém domě, ale jako by se po ní slehla zem. Začínal jsem se o ni bát. Rychle jsem vzal telefon a vytočil její mamku. „Nevíte, kde je Sara?" zeptal jsem se. „Měla by být doma" „Není tady" „Je doma Lara?" „Ano, v jejím pokoji" „Sakra" zaklela a zamyslela se. „Ehm...vezmi Laru a podívejte se po Saře po okolí" řekla. „Co nejdřív budu doma" doplnila a zavěsila. Zavolal jsem tedy Laru a připnul jí vodítko. Procházeli jsme parkem, kolem sousedních domů, městem. Ale nic. Domů jsme se vraceli jinou cestou a to Lara začala vyvádět. „Copak holka?" zeptal jsem se a pohladil ji. Najednou se rozeběhla úplně jiným směrem. Dovedla mě k lesu, o kterém jsem ani nevěděl, že tu je. Zadýchaně jsem se zastavil a rukama se opřel o kolena. „Notak holka..." řekl jsem a snažil se popadnout dech. Pak zpomalila a vedla mě tím lesem. Došli jsme strašně daleko a už se začalo stmívat. Šli jsme dál asi ještě půl hodiny, pak jsem si ale řekl, že se vrátíme zítra ráno. Teď už je tma a nemá to cenu. Připnul jsem Laře tedy opět její vodítko a zamířili jsme domů, kde už byla její mamka se dvěma policisty. „Omlouvám se, ale pátrání můžeme vyhlásit až bude pohřešovaná 24 hodin" řekl jeden z nich. „Ehm...dobrý den" řekl jsem. „A vy jste?" zeptal se ten druhý. „Jsem Jeremy, Sařin přítel" „Těší mě...Vy o ní něco víte?" „Ne, když jsem přišel domů z práce, nebyla tu... Ale... Právě jsem byl s její pitbullkou a ta mě táhla asi hodinu a půl lesem..myslím, že něco našla" přiznal jsem. „No... to je dobré vědět, ale nic s tím zatím nemůžeme dělat, dokud to nebude jeden den od jejího zmizení" řekl jeden z policistů a pak odešli. „Zítra ráno se jdu podívat tam, kam mě Lara vedla" řekl jsem Sařině mamce. „Musíme ji najít" rozplakala se. „Najdu ji" slíbil jsem a odešel do pokoje.

Pohled Sary

Když jsem se vrátila za Kate, Mark nás tam opět zamkl. „Moc mě to mrzí" objala mě. „To je v pořádku" řekla jsem. „Něco jsem našla" usmála jsem se. „Vážně?" řekla nadšeně. „Jo...byla jsem v místnosti kde je uprostřed velká postel s nebesy" začala jsem. „Když vejdeš do dveří, tak po pravé straně je komoda s šuplíky" „Na zámek?" skočila mi do řeči. „Jo..." odmlčela jsem se a přemýšlela, jak to ví. „Bylo tam zrcadlo?" zeptala se. „Jo... na zdi...velké..." řekla jsem. „Já vím kde jsme" řekla. „Vážně?" „Jo" usmála se. „Chodívali jsme sem jako malí...bydlela tady naše babička a ten pokoj kde jsi byla....byl můj" řekla. „Mrzí mě to" řekla jsem a byla znechucená tím, že mě vzal zrovna do jejího pokoje. „Počkej, ale v tom případě bys nás mohla dostat ven" řekla jsem. „No...nevím jak, když jsme tu zamčené" řekla omluvně. „No...ale abych to dopověděla...našla jsem v jednom z těch šuplíků můj mobil, který mi vzal, když jsme byli ještě v Turecku. Na něco ho asi používá, protože byl nabitý...Mohly bychom někomu napsat, kde jsme" řekla jsem s nadějí v hlase. „Kolikátý je to šuplík?" zeptala se. „Třetí od shora" odpověděla jsem. „Klíč leží na zemi pod tou komodou, schovala jsem ho tam" dodala jsem. „To není nutné" řekla. „Jakto?" „Když jsem byla malá, dostala jsem řetízek, na kterém je univerzální klíček" usmála se. „Myslím, že to vyjde" usmála jsem se a objala ji. Pak jsem ji z paměti učila Jeremyho telefonní číslo, protože jsem věděla, že kdybychom zavolaly policii, tak nás může Mark slyšet. „Navíc mám doma mojí nebojácnou pitbullku" usmála jsem se. Povídaly jsme si hrozně dlouho. Alespoň, že jsem tam nebyla sama.

*Těšíte se na konec? Vote, Comment, Share*