Cancer (JB|FF)√

Táta

Andie

Sbalila jsem si poslední věci a zapla tašku. Koukla jsem na mamku, která se smutně usmívala. Taky jsem se smutně usmála a popadla tašku. Vydali jsme se spolu k autu a já nasedla. "Volal táta." Řekla a já rychle zamrklala. "Cože?" Vyjekla jsem. "Chtěl vědět jak na tom jsi." Zakroutila jsem hlavou. "Řekla jsem mu, že pokud tě chce vidět ať přijede." Bojím se co bude následovat. "Čeká doma." Stiskla jsem víčka k sobě. "Nechci ho vidět." Přiznala jsem. "Jeden rozhovor." Po chvíli přemlouvání jsem nakonec souhlasila a mamka konečně zastavila před domem.

Vstoupila jsem a taťka mě hned objal. "Jsi tak silná zlatíčko." Odtáhl se, ale já měla chladný pohled a v jeho přítomnosti i srdce. "Doteď jsi se o mě nestaral tak se o mě nestarej ani teď." Řekla jsem bez emocí a on se zarazil. "Děje se něco sluníčko?" On se vážně ještě ptá. "Už nejsi můj otec. Biologicky možná, ale pro mě už ne." S tímhle jsem se vydala do svého pokoje. Nechápu co teď chce jako. Nestaral se, tak at se nestara ani teď sakra. Nechci ho tady. Chci aby vypadl. Nenávidím ho za to že odešel. Nikdy mu nebudu schopná odpustit.

Na protest aby už vypadl jsem celý večer nevylezla z pokoje. Je mi teď sice trochu špatně, protože jsem nic nejedla a hlavně si nevzala svojí dávku léků. Rozhodla jsem se tedy, že se tam vydám a i když tam ještě bude. Budu ho ignorovat. Pro mě už neexistuje. Došla jsem do kuchyně a oni dva se tam smáli. "Zlatíčko." Promluvil taťka, ale já mu ukázala ať mluví s mojí rukou. "Vezmu si léky a večeři do postele." Oznámila jsem mamce a ta s úsvměvem přikývla. Na otce jsem nehodila ani pohled a odešla se svým zeleninovým salátem do pokoje. Raději jsem se zamkla, kdyby náhodou otce chytli rodičovské pudy. Hupsla jsem do postele s notebookem a salátem.

Uživatel Justin Bieber vám odeslal/a žádost o přátelství

Vykouklo na mě hned jak jsem vešla na facebook. Můj anděl jsi mě chce přidat do přátel? Okamžitě jsem žádost potvrdila a nadšením skákala až někam do stropu.

Justin: Ahoj

Andie: Ahoj

Justin: Jak ti je?

On se zajímá jak se mám. Je to skrytá kamera? Rozhlížela jsem se všude, ale nic

Justin: Promiň jestli jsem se tě nějak dotkl

Andie: To je v pohodě jen...

Justin: Jen co?

Andie: Jen že doteď se nikdo nezajímal jak mi je

Justin: To mě to zajímá

Andie: A neděláš to jen ze zdvořilosti?

Justin: Ne And, budeš teď pořebovat kamarády

Andie: Ale já žádné kamarády nemám

Justin: A právě proto jsem tady já

Justin: Zítra se mnou jedeš do školy

Andie: Vždyť nevíš kde bydlím

Justin: Vzal jsem mamce tvojí složku

Cože udělal?

Justin: Jen se prosím nenaštvi ano

Andie: Nemůžeš jen tak krást složky pacientů na onkologii

Justin: Nekradu je, jen jsem si tvoji vypůjčil

Andie: Hm tak fajn

Andie: Hele jsem nějaká unavená tak jdu spát

Justin: Vždyť je devět :o

Andie: Jo jenže já jsem nemocná víš

Justin: No jo jasně

Justin: Dobrou noc Andie

Andie: Dobrou Justine

Zaklapla jsem notebook a s úsměvem na rtech se šla převléct do pyžama. Ten Justin Bieber. Můj anděl si se mnou psal a chce mě odvézt do školy. Tohle musí být sen. Díky němu jsem si ani neuvědomovala nějakou rakovinu. Jak to jen udělal? Jak jsem mohla jen psaním s ním zapomenout na tu mojí hroznou nemoc. Budu mít konečně kamaráda, kterého jsem si kdy přála? Možná se teď obrátí všechno k lepšímu.

*ráno*

"Andie otevři prosím." Výskala mamka za dveřmi a to mě probudilo ze spánku. Přešla jsem ke dveřím a otevřela je. Stála tam a nadšeně se usmívala. "Volala tvoje doktorka a nádor, kterej jsi měla na mozku je benigní.* Nádory přestary růst a tak už můžeš vynechat chemoterapie a ořazování." Usmála jsem se a objala jí. "To je super mamí." Vyjekla jsem a objala ji. "Chceš hodit do školy?" Zavrtěla jsem hlavou.

"Kamarád se pro mě staví." Sklopila jsem hlavu a začervenala se.

Oblékla jsem si džíny a obyčejné triko. Jedu sice s Justinem, ale nebudu se nějak módit. Chci se mu líbit, ale ne jako zmalovaná barbie pipka. Na tohle jsem nějak nikdy nebyla. Na co mi bude make-up když nemám ani vlasy. Nasedla jsem k Justinovi do auta a ten se usmál. "Vezmeme ještě mého kamaráda." Přikývla jsem a zabořila se do sedačky. "Nějaké novinky? Dneska se zdáš být veselá." Promluvil po chvíli ticha.

"Ehm zdá se, že se začínám dostávat z rakoviny." Pokrčila jsem rameny jako by se nic nedělo. Nechtěla jsem před ním projevovat nějaké emoce. "To je super. Budeš mít vlasy?" Vyjekl. "No nejspíš budu no." Promluvila jsem potichu. "Jaká je vlastně tvoje barva vlasů? Nepamatuju si je." Usmál se nervózně. "Nemůžeš si je pamatovat, když jsi přišel až když jsem byla bez nich. Jinak byli hnědé a dlouhé. Hodně dlouhé. Chyběj mi víš." Řekla jsem mu pravdu a on chápavě přikývl.

"Čau bro a..." zakoktal se twn kluk. "Andie, jmenuje se Andie." Představil mě Justin. "Těší mě Andie. Jsem Ryan. To je ta dívka o které jsi mi říkal?" Zeptal se Justina ale stejně jsem to slyšela. "Jo to je ona a užsi sedni ať můžeme jet." Řekl a vyjeli jsme ke škole. "Hele Andie a ty chodíš do jakého ročníku?" Vyvalila jsem oči a otevřela pusu nad Ryanovou otázkou. "Chodí s náma do třídy ty idiote." Prskl Justin.

"Jo jasně já to vím, jen jsem se musel ujistit." Snažil se zakrýt svoji nevědomost.

"Raději se na nic neptej dobře?" Otočila jsem se na něj a on přikývl.

*benigní=nezhoubný

Názor? Snad se líbí

Love you
-Denny