Tony Stark - Forget

1.

" J.R.V.I.S.i tak co je, řekl jsem ať mi vymažeš paměť a už nikdy na mě nemluvíš.!!"

" Ale pane,....."

" Nezajímá mě další hodinové poslouchání o tom jakou dělám blbost,........ zapni to!! "

" Ano pane. " s povzdychnutím a několika hodinovým dohadováním se s J.A.R.V.I.S.em to konečně zapnul.

" Auu nečekal jsem že auu to bude tolik bole.........t "

.......................................................

Probral jsem se v nějaké obrovské pracovně, plné věcí, které jsem viděl poprvé v životě. Ležel jsem uprostřed té místnosti a byl v nějaké rouře která svítila modře, ale po nějaké době zhasla, usoudil jsem že se nejspíš vypla.

No rouře spíše v takovém půl kruhu který byl široký asi 50 centimetrů a stál nad mou hlavou.

Pomalu jsem se zvedl a posadil se na " lůžko" na kterém jsem ležel. Hrozně mě rozbolela hlava jako by mě do ni někdo bodal nožem a nejevyl známky toho že by ho to přestávalo bavit. Chtěl jsem to ignorovat ale bolest mě dostala zpět do vodorovné pozice. Cítil jsem se jako bezbrané kuře co chce někdo zabít.

Ležel jsem tam takhle připoutaný asi 2 hodinky a myslím že jsem se i prospal. Ale konečně jsem se mohl zvednou a prohledat to tu.

Moje první cesta vedla k velkému bílému stolu kde byl list papíru. Neodolal jsem pokušení a musel jsem si ho přečíst, třeba tam je napsáno něco užitečného třeba kdo jsem....

Vzal jsem ho do rukou a chystal se začít číst. Posadil jsem se tedy na stůl a zadíval se na papír.

Jsi Anthony Edward Stark, všichni tě znaji jako Tonyho. Bydlíš v této budově, patro 78. Celý tento skromný mrakodrap je tvůj.

Takže jsem nějaký Stark, který bydlí v tomhle obřím mrakodrapu a vypadá to že jsem nejspíš nějaký boháč. No alespoň nějaký dobrý začátek, když už jsem se probudil v laboratoři či pracovně nebo co to je.

No tak jsem se dozvěděl alespoň jednu odpověď z mnoha otázek, ale nemůžu tady zůstat dost mě to tu iritovalo. Rozhodl jsem se prohlédnout zbytek mého domu.

Otevřel jsem dveře které mě dělili od okolního světa a pokoušel jsem se najít schody nebo výtah.

"Bože jakej opičí mozek tohle vymýšlel !? "

Řekl jsem naštvaně přez celou chodbu plnou dveří a oken, ale najednou se odněkud ozvalo tiché chrčení, jakoby někdo něco chtěl říct ale neřekl. Otáčel jsem se snad na všechny světové strany ale nikoho ani nic jsem neviděl, trochu jsem se i začal bát ale hned jsem tuto myšlenku zahodil někam hodně daleko, přeci nejsem nějakej uplakánek.

Prošel jsem dlouhou chodbou až k výtahu, vypadal velmi moderně a udržovaně. Zavolal jsem si ho čudlíkem který byl na stěně ozářen modrým podsvícením. Nejspíš ten muž co tu je, byl či bude má rád modrou.
Nastoupil jsem do již zmíněného výtahu a zmáčkl tlačítko s číslem 78, jak bylo napsáno v tom papíře. Ta věc snad jela nadzvukovou rychlostí jelikož v daném místě jsem byl během chvilky.

" Patro 78" oznámil mi nějaký robotický hlas z výtahu a já jsem pomalím nejistým krokem vystoupil z kovové velké bedny.

Rozhlédl jsem se a chtěl jsem sebou zkolabovat na zem. To co jsem viděl je sen každého dítěte. Obrovský obývák spojený se snad ještě větší kuchyní a na druhé straně malý minibar, který byl napěchovaný až k prasknutí. Dívím se, že všechen ten alkohol ty police udrží. Na pultu ležela sklenice která vypadá že ji ani nikdo nemeje a pořád se z ní pije. Celou jednu stěnu tvořili jen obrovská okna z nichž byl výhled snad na celý ............ ani nevím kde jsem na tenhle detail ten co mě nechal v tý laboratoři nemyslel. Mohl mi taky napsat kde to jsem a co je to za město.

Ale to by nebylo nic proti tomu co jsem zjistil, chtėl jsem si sednout na tu luxusní sedací soupravu, proto jsem jako náznak svého překvapení přiložil dlaň na mou hruď, ale neucítil jsem teplo lidského těla, ale stud kovu. Podíval jsem se na zmíněnou část těla a sunad si rychle triko co ji překrývalo.

" Proboha co to je !?! " zaječel jsem jak malá holka přez celý pokoj a snažil se tu věc vyndat z těla. Svítila jak nečekané modře a měla kruhovitý tvar. Uprostřed bylo něco jako trojúhelník který vyzařoval tu zlověstnou barvu. Odedneška nenavidím modrou!

Uchopil jsem okraje toho " stroje" a pokoušem se ho vyndat. Moc mi to nešlo ale cítil jsem jak se pomalu sune ven.

" Pane prosím nepokoušejte si vyndat Váš obloukový reaktor. Zemřel by jste.

" C-co kd-kde jsi aa jak víš co dělám! " Přestal jsem s několika neůspěšnými pokusi o vyndání té věci z mého hrudníku a roztřepaným hlasem jsem něco vykoktal. I když je dost divný že jsem si té věci něvšiml už dřív.

" Jsem J.A.R.V.I.S. program který jste vytvořil, abych vám odpovídal na otázky pane řídím celý váš systém a dům. "

" Ty jako........ víš všechno ?! "

" Ano pane pokud se nejedná o budoucnost "

" Tak proč mám v hrudi tu věc !? Jak ji vyndám ?"

" Je to obloukový reaktor, elektromagnet který drží střepiny od životně důležitých orgánů, aby vás nezabily pane. "

" A kdo mi ten ele-obloko-elektor- tu věc dal do mého těla ?!"

" Vy pane. "

" Ja, a kde jsem to jako sebral!"

" Vyrobil pane. "

" Cože ?!" Asi půl hodiny jsem si povídal s něčím co tvrdilo že je nějaký J.A.R.V.I.S., jeho odpovědi zněli dost přesvědčivě, dokonce jsem jim uvěřil. Jenže horší bylo že mě opět rozbolela hlava, tentokrát to bylo horší než v té pracovně.

Podlomili se mi kolena a já se chytnul za hlavu. Zaskučel jsem bolestí ale nijak mi to nepomohlo. Bylo to jakoby se mi zvětšoval mozek ale neměl místo. Opatrně jsem se chtěl položit na zem a vytrpět si to ale něco ve vnitř se rozhodlo že mě utrápí k smrti. Sice nevím jak se cítí lidé po smrti ale jak se cítí před tím než odejdou na onen svět teď vím. Ležel jsem na zemi a kroutil se v nesnesitelných bolestech. Co bych těď dal za rychlou bezbolesrnou smrt. Hlava se mi snad chtěla rozkočit. Zaco tohle je? Ještě před chvílí jsem ani něvěděl kdo jsem.

" Jauu...." zaječel jsem ve snaze že mě nikdo usliší ale marně. Z očí mi začali téct slzy. Podle mě jsem nikdy nebrečel ale to mi je teď jedno.

Najednou mě napadlo že bych to trápení mohl urychlit. Ta věc mi řekla že ten elekto-cosi drží nějaké střepy od srdce, stačil by jediný a jsem mrtvý a nemusim se tu teď svíjet bolestí. V myšlení na sebevraždu mě přerušila další ještě tvrdčí bolest než předtím. Vlévala se pomalu do celého těla, nejspíš jí nestačil můj mozek.

Řval jsem bolestí přez celej tenhle blbej barák bez lidí, ale moje řvaní rušil svévolný pád nezastavitelných slz. Chci toho tolik když chci umřít ?

Přišlo mi že ta bolest stále sílí a má nervová soustava za chvíli vybuchne. Když už se bolest blížila k vrcholu, veškeré smysli vypověděli službu. Cítil jsem jak stisk mích rukou slábne víc a víc. Nakonec jsem jen zavřel oči a padl do bezvědomí.