Tony Stark - Forget

5.

* pohled Tonyho Starka *

Pokusil jsem se podívat se směrem odkud jsem slyšel ten hlas. Jakýkoli pohyb o který jsem se pokusil bylo jakoby jsem chtěl zemřít rychleji.

" Tony ?! "

Slyšel jsem jak nikdo volá mé jméno, předtím jsem to moc nevnímal ale teď se mi zdálo že se ten někdo přibližuje. Pokusil jsem se vydat nějaký zvuk, ale znovu mě píchlo u srdce tentokrát tvrději.

" Eau.. "

Tichým hlasem jsem zařval jak jsem nejsilněji mohl. Nejspíš to stačilo na přivolání toho člověka. Přez nekonečný vodopád slz jsem se pokusil zaostřit na muže co ke mě rychlostí blesku přiskočil.

" Chyběl jsem ti ? "

Utěšivě se na mne podíval a usmál se, já jsem se zmohl jen na další tiché zakňučení. Něco začal říkat nejspíše do vysílačky, jelikož to znělo že mluví s nijakými dalšími lidmi, ale už jsem ho neslyšel. Bolest která mě zužovala byla stále silnější. Cítil jsem jak po obvodu díry kterou mám v hrudi bylo něco vlhkého, pravděpodobně krev. Znovu jsem se schoulel do pevného křečovitého klubka, cítil jsem chvilku pocit úlevy který hned nahradila bolest.

Najednou ta bolest ustupovala, bylo to jakoby mi někdo vrátil to co mi sebrali. Prsty jsem projel po hrudi a neucítil jsem žádný otvor. Pomalu jsem rozlepil oči a zděsil se. Ti agenti kteří mě chtěli zabít byli přijatelnější než- li to co stálo přede mnou. Viking s kladivem, doktor který byl nazelenalí, žena co měla na sobě agentské oblečení, muž oblečený v americké vlajce a lukostřelec.

Asi jsem se musel zbláznit, ta bolest mi vlezla na mozek, nejspíš mám halucinace. Než jsem stačil něco říct nebo spíš se zeptat co je to zač, tak jsem opěd praštil hlavou o zem a usnul.

Nejspíš je toho na mě moc takový zdravý spánek by se mi teď hodil.

---------

Probral jsem se v měkké posteli která byla uprostřed obrovské místnosti. Jedna celá stěna byla prosklená s výhledem na......... stejné město jako jsem viděl předtím. Hned mi docvaklo že jsem v tom mrakodrapu kde mě unesli a stále neznám název tohoto města. Přejel jsem prstem po hrudi a ucítil kovovou věc. Elektromagnet. Byl jsem rád že žiju ale jedna dost podstatná věc mi vrtala hlavou....... jak jsem se sem dostal ?

Pomalu jsem se zvedl z postele a chtěl se vydat ke dveřím. Když mě tu nechali tak určitě né samotného.

Doploužil jsem se k točitým schodům vedoucích nejspíš do obýváku. Ze spoda jsem slyšel několik hlasů, moc jsem jim nerozumněl, ale něco mě nutilo vydat se za nimi. Chytl jsem se zábradlí lemující schodiště a nejistým krokem se blížil k vlastníkům těchto zvuků.

Zastavil jsem se na posledním schodě a rozhlédl se po okolí. Bar, pohovka, kuchyň a obří okenice francouzského původu. Jo, jsem určitě na stejném místě jako předtím. Ale nebyl jsem tu sám, to co jsem si domýšlel jako iluzy, halucinaci nebo přelud stáli přede mnou.

Čtyři muži a žena, počet lidí kteří horlivě o něčem debatovali. Všechny až na jenoho jsem si vybavoval. Jeden z těch mužů měl na sobě fialovou košily. Vypadal normálně, tedy v porovnání s ostatními a se mnou. Normální lidé určitě v sobě nemají kus kovu, nebo v ruce kladivo a nevypadají u toho jako vikingové kteří právě utekli z cirkusu. Ale ten muž byl až nenormálně klidný. Moc jsem to nechápal, všichni okolo vypadají dosti naštvaně, vyděšeně a podrážděně ale on........ne. Zaměřil jsem se tedy na něj a chvíli poslouchal jeho nekonečnou řeč kterou všichni tak dychtivě zpracovávali ve svých mozkovnách.

" ...... některé sloty si zapamatoval jen si je musí připomenout. Vlastně všechno si pamatuje veškeré vzpomínky se mu vrátí ale až časem, stačí je připomenout pomocí nějakého objektu, či pomocí -"

" -Fyzického projevu nejlépe s využitím mozkového centra bolesti.!?"

Po chvilce poslouchání jsem se rozhodl ho umlčet, ani nevím kde jsem tuto větu sebral. Z jeho až vyčerpávajícího proslovu jsem pochytil jen konec pojednávající o nějaké paměti.

Najednou se na mě všichni podívali. Pokusil jsem se nenápadně dostat na vyšší schod, v domnění že si mě nevšimnou. No najspíše to byl špatný nápad, ho přerušit a pak se pokusit zmizet. Opravdu chytrý.

V tu chvíli se ke mě ten s tou fialovou košilí pomalím krokem se zdvihnutým prstem přibližoval. Vypadal velmi překvapeně ale z očí mu šlehali plameny zlosti.

Trochu jsem se ho bál, proto jsem se pokusil opěd popostoupit o něco výše, ale nevypočítal jsem si jak velký prostor je potřeba pro unesení mé váhy. Dopadl jsem na tvrdou zem, tedy tvrdé schodiště. S viděšeným pohledem jsem mu hleděl do očí, taktéž on mě.

Po několika vteřinovém očním kontaktu mě nečekaně rozbolela hlava. Asi bych na to měl brát nějaké prášky. V hlavě se mi zbíhalo snad milion myšlenek, některé byli jako plány na stroje a taky na ten obloukový reaktor. Tak přeci jen jsem si ho vyrobyl. Bolest ještě zesílila ale já jsem se soustředil jen na proudící myšlenky. Ani jsem si nevšiml že se držím zahlavu a skučím. Zase to divadílko při kterém buď padnu do bezvědomí nebo budu dělat že se nikdy nic takového nestalo.

Tvrdá bolest mě ještě více obeplívala a v hlavě se mi objevilo jedno jméno Bruce Benner. Že by to byl ten člověk přede mnou. Když ta bolest oddtoupila rozhodl jsem se otevřít oči. Ale nejtadši bych je nechal zavřené jelikož jsem byl na měkkém gouči obestoupeným těma divnejma lidma. Ten s tou fialovou košilí se ke mě naklonil a zkoupal jestli dýchám. Bože proč zrovna já.

" Bennere !? "

Nechtěl jsem ryskovat že přejde k umělému dýchání proto jsem raději vykřikl jeho jméno, teda doufal jsem v to že je jeho.

Udiveně se na mě podíval a trochu poodstoupil abych měl konečně nějaký ten prostor. Posadil jsem se a rozhlédl se kolem.

" Tonny !?, tedy Anthony Edwarde Starku ! Co si to proboha provedl!"

Zařval na mě větu ve které zdůraznil mé jméno. Nejspíše chce ukázat jak je chytrý když ho v téhle místnosti převálcuje ten co si nic nepamatuje, tedy já. Ale stejně jsem moc nechápal co myslel tím " co jsi to provedl. ". A taky proč nebo spíše kde jsem sebral vědomosti ohledně mozkového centra bolesti. Žebych byl vážně génius ?!