Nina
Naštvaně jsem sledovala hodiny. Sakra kde vězí?! Po další čtvrt hodině jsem to už nevidržela a zvedla jsem mobil. V seznamu kontaktů jsem vyhledala Petrovo číslo.
Po třech minutách vytáčení se konečně ozval jeho hlas:"ano?"
"Kde vězíš? Za chvíli nám odjíždeť a ty nikde! Kdo se postará o Alex?! Byli jsme domluveni na pátou! Tahkle to nemůžeme praktikovat!" vyjela jsem po něm a hned toho litovala. "Už jsem na cestě" odpověděl mi unaveně. "Dobře,hlavně si ale pospěš. A Petře?"
"Ano?"
"Miluju tě" zašeptala jsem tiše. Chvíli bylo ticho,ale nakonec odpověděl:"já tebe taky.". Zavěsila jsem a sedla si zdrceně na pohovku.
Konečně zarachotil klíč v zámku. Vyskočila jsem,ale jelikož jsem měla lodičky,pohovka si mě přitáhla zpátky k sobě. Podívala jsem se na chodbu,kde už jsem rozeznala jeho tmavou šíji. Tentokrát jsem pomalu v stala a došla až k němu. "Výměna směn" usmála jsem se a lehce ho pohladila po zádech. Překvapeně vzhlédl. Avšak já už byla ve dveřích a zavírala za sebou.
Petr
Nestihl jsem ji ani pozdravit, ani se jí omluvit. Prostě zmizela. Smutně jsem došel až k Alexadnřině postýlce. Spokojeně spinkala. Přešel jsem zpět do obýváku a znaveně padl do polštářů. Tohle byl náročný den,ale ještě stále neskončil. Cítil jsem, že se něco stane. doufám však,aby to neohrozilo naší rodinu.
