Petr
"Copak se stalo?" chtěl jsem ji pohladit po vlasech,ale ona couvla. Nechápavě jsem svou ruku stáhl.
"Petře,já nemůžu takhle žít. Nejde to. Vadí mi ta samota. Jsem tu stále sama,ty jsi pořád někde pryč. Celé dny toužím po tvém polibku,po tvém objetí,po tvém hlase. Alex když tě potřebuje tak tu nejsi. Chápu že máš hodně práce,ale pořád máš rodinu. Miluju tě nadevše,jsi pro mne vším a proto mi tolik tvá nepřítomnost chybí. Proto tě prosím abys dnes zůstal u Pavla. Musím si na tu osmělost zvyknout" řekla se slzami v očích, sklopila hlavu a odešla pryč.
Zůstal jsem tam stát jako opařený. Tohle bylo i na mne moc. Chtělo se mi brečet jako malému klukovi. Opravdu si teď musím vybrat? Je to teď mezi karierou a rodinou. Co si zvolit? Hudbu a youtubestvý miluji,ale rodina je přednější. Nutně se musím naučit to vše zvládat. Jinak to bude mít katastrofické účinky.
Na venek jsem se snažil vypadat klidně,když jsem jek k Pavlovi,avšak uvnitř mne zuřil tvrdý a nelítostný boj. Nechtělo se mi moc Pavlovi vykládat proč vlastně dneska budu spát tam. Zapl jsem si radio v naději,že bude hrát něco normálního. Avšak hned jsem toho litoval,protože jsem uslyšel mně tak známou melodii.
Na citý mý a tvý už prach si sedá,
ač to vím pokouším se dál pod prachem a rzí
najít klíč ke katarzím!
Smutně jsem se dal do zpěvu za doprovodu mého hlasu z rádia. Zní to možná divně,ale docela mě to uklidnilo. Kariera vs rodina běželo mi hlavou.
