Petr
Nechápavě a zároveň natěšeně jsem vyšlapal schody. Stál jsem před dveřma našeho bytu. Mám či nemám? Ještě hodnou chvíli jsem vyčkával než jsem konečně zasunul klíč do zámku.
V bytě panovalo hrobové ticho. Po Nině a po Alex žádné stopy. Nejistě jsem docupital až do obýváku. Nic. Rychle jsem skontroloval kuchyň, koupelnu a pokojíček, ale stále nic. Tiše jsem otevřel dveře ložnice a překvapeně zůstál stát.
Nina
Petr se tvářil dost zaraženě. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale nedala jsem na sobě nic znát a svůdně se k němu přibližovala. Už jsem mu byla nebezpečně blízko. Naklonila jsem se a políbila ho. Avšak Petr byl snad v jakém si šoku, protože vůbec nespolupracoval. Pomalu jsem ho dostrkala až k postely a schodila ho na ni. Jakoby se probral začal konečně polibky oplácet.
Rozhodla jsem se ho pořádně potrápit. Pevně jsem ho přišpendlila pod sebou. Jeho polibky se stávali nalehavějšími a dravějšími. Postupně jsem jej odprostila od kabátu a tryčka. Načež on mě zbavil tílka. Nenáviděla jsem to oblečení mezi námi. Chtěla jsem to stále víc a víc. "Počkej" přerušil náš kontakt Petr. "Co se dějej?"
"Co tak najednou?"
"Vážně to teď chceš řešit? Víš vůbec jak mě mučíš? Jak nesnesitelný to tady bez tebe bylo?!"
"Nevím, ale rozhodně si to nechám líbit" zavrněl a přesladce se usmál.
Ten úsměv! Vyvolal ve mne novou vlnu touhy. Nenasitně jsem se na něj vrhla. Je mi jedno jestli bez něj nebudu den. Avšak ten den strávým s vědomým, že se večer vrátí a bude mi opět šeptat ty krásná slova, protože on je ztělesnění veškeré mé naděje. Já, on a Alex jsme teď rodina. A rodina vždy drží při sobě. "Navždy" špitla jsem než jsem z něj strhla i poslední zbylé oblečení. "Dokud nás smrt nerozdělí."
Konec
